Dvě jizvy na lopatkách

To, co mě na tom ale opravdu sere, je ta jejich všudypřítomná lítost. To je něco neskutečnýho. Ptají se mě, jestli mě něco bolí a i když jim jasně řeknu, že nic, stejně pokračují. „Bolí Tě něco? Co Tě bolí?“ Dávám si na tom zvlášť záležet: mluvím pomalu, artikuluju: „Nic. Opravdu mě nic nebolí.“ Pak zase ten pohled. Chvílema mám pocit, že trpí místo mě. Že umírají místo mě.

A taky že to tak je. Ptají se vážně špatně. Nezajímá je, kdo jsem, ale kdo jsem byl. Navíc naprosto zkresleně. Myslím, že jsem nebyl strašně hodnej kluk a přitom to každý z nich dřív nebo později prohodí. Neznají mě, já je snad nikdy neviděl a přesto přese všechno se předhánějí, kdo líp vyjádří jak strašně moc, k nesnesení hodnej kluk jsem byl a jak jsem všem rozdával jenom radost… mluví o mně jenom v minulým čase a nikdo z nich se nad tím nepozastaví.

Občas se mi z toho chce blejt. Z představy, že bych za určitých okolností mluvil podobně. Nebo nedejďábel stejně.

Kdybych tam stál, zřejmě bych taky netušil, že to nebožátko je spokojený a co víc – neuvěřitelně zmoudřelo. Opravdu v neskutečný míře. O světle nemůže být řeč, žádný osvícení. Spíš se prostě a jednoduše určitý věci roztemněj. A to ty sakra důležitý. Ležím tu a vidím, že já to sice vím, to ano, ale oni zase mají v očích lesk. Slzavej. Takže je mi to vlastně na hovno. Nikdo to slyšet nechce a takový ty známý lítostivý pohledy plný soucítění, takový to: „Jen se vypovídej…brácho…synáčku…kámo…čuráku!,“ na to mají nervy snad jenom ty mrtvoly.

Nevím co čekají. Nějaký scény, hlasitý výlevy jak se mi nechce, vzlykání a smrtelnej chrapot…? Jsem přesvědčenej, že když se někdo k něčemu takovýmu donutí, tak kvůli nim. Asi aby si měli o čem vyprávět nebo co. Na tom, co tady provozuju já, opravdu nic moc není.

Jé, ty mě serou!

To procitnutí je fakt žůžový. Člověk zapomene na nějakou pózu, začne používat zvláštní slova. Třeba žůžový. No kdo by to normálně řekl? Ta volnost se do šišky opře takovou silou, že to člověka nutí skoro se smát. Ale nemůže. Co by tomu řekli? Není to o tom, že by to nešlo, že by si to člověk v takovýhle situaci nemohl dovolit, ale člověk si to celkem rád odpustí. Realita je naštěstí natolik široká, že se člověk o jednu čáru vedle může smát ostošest a nemusí pak sledovat ty obličeje a úšklebky. Znova opakuju, jak mě serou. Nemyslel jsem si, že se budu muset omezovat. Takhle na zádech. Je to trochu zoufalý a trochu spravedlivý. Zoufalá je ta naivita, jak se snažej tak šroubovaně vyjádřit, jak že mě teda měli rádi, a spravedlivý na tom je to, že si to taky prožijou. Třeba na to nebudou mít tolik času, ale ten není rozhodující. Myšlenky naskakujou jako průjem a vůbec to lítá strašnou rychlostí. Takže o to se nemusí nikdo bát. Obavy můžou přijít jenom při přezkumu jednoho bodu žaloby, a tj. – co když to bude jinak? Ano, představoval jsem si to jinak.

Představoval jsem si to jinak a nějaký zasraný auto tam rozhodně nebylo v hlavní roli. Byl to les a strom anebo barák a teda vysokej anebo hradní věž. Na nárazu není nic špatnýho. Dokonce jsem to dotáhnul do detailů a byl jsem si kurva jistej, že na „to“ ten metřík nebo dva nad hladinou světa přijdu. Neměl bych čas si to vychutnávat, jenom by to tam blesklo. A o tom to je.

Ať už na mě nečumněj a neptaj se furt dokola. Se z toho vážně asi poseru.

Dobře si vzpomínám na dny, kdy mi všichni – bez rozdílu – připadali mrtví. A to tak, že velmi. Pořád jsem se ustaraně ptal: „Copak?“ a viděl ty matný oči. Nepříjemné. Poučné. Lidi tu dávali houfně výpověď. Ale nikdo se s nikým nekryl. Každej měl svoje originální a jedinečný důvody.

Teďka bych chtěl něco dovysvětlit. Nebyla v tom žádná nemoc, žádný disfunkce, zástavy nebo prasklý žilky. Každej měl svý zcela originální důvody zavrtaný jenom a jenom ve svých elektrických mozkových výbojkách. U každýho se to sepnulo trochu jinak, i když výsledek byl stejnej: káceli se k zemi jeden po druhým, jedna po druhý. Kamarádi nekamarádi, všichni lehli. Stál jsem tam v tý spoušti sám a byl jsem neskutečně nasranej. Všichni si zdrhli a mě tam nechali napospas.

Bejval jsem línej, ale zas tolik snad ne. Že by se to mně sepnulo až teďka? To se mi nelíbí. Zřejmě to bude jinak. Byl jsem přeci bystrý a šikovný hoch, jak mě tady ty držky už hodiny přesvědčujou!

Ale jak říkám: spoustu věcí jsem nestihl. Nebyl jsem na sebe přísnej, to až teď, ale některý věci jsem poměrně podcenil. Málo jsem se smál a málo se snažil, občas. A možná až příliš staral. Což zní trochu sračkovatě. Poselství je ale naprosto jednoduchý. Zařídit to tak, abych to v tuhle chvíli, kdy mám sakra času, měl hotový. Čas mám, ale co je mi platnej, když se posunuje rychlostí nevyřčený myšlenky. Visí to tu kolem mě a hejbat se stím nedá. Takže nic. Smát už se mi taky nechce.

Proto tu taky na těch zádech ležím.

Každej má plnou hubu otázek, starostí, jestli mě nic nebolí. Rád bych zakřičel, taky že si v tom svým pruhu – pláni jako letiště, křičím jako vrah, ale stejně mě to smutní. Proto tady ležím. Já, mrtvola, která se provinila tím nejhorším způsobem: promarnil jsem den.