Antonín

Pan Antonín měl svou práci velmi rád. Častokrát zůstával ve své kanceláři i po skončení pracovní doby, zhusta i dlouho do noci, zabrán do svých pracovních úkolů a vrácen do reality až telefonátem své ženy, která se již obávala, zda se panu Antonínovi něco zlého nestalo.

Pan Antonín byl knihovník. Pracoval ve velké vědecké knihovně v hlavním městě. Nevydával ovšem knihy čtenářům ani neodpovídal na jejich všetečné dotazy. Pan Antonín byl správcem katalogu knihovny. Vlastně nebyl jen pouhým správcem, ale autorem a tvůrcem celého systému katalogizace. Kdysi dávno, to byl ještě mladý a plný síly, o místo ve vědecké knihovně hodně stál. Když se mu podařilo jej získat a on zjistil, jak chaoticky je v knihovně vedena evidence, dal si za cíl co nejvíce zpřehlednit katalog knihovny a dát mu jasný systém, ve kterém bude hračkou nalézt jakýkoliv dokument na základě požadovaných kritérií.

Pan Antonín byl zřejmě pro takovouto práci předurčen. Měl smysl pro přesnost a řád zakódovaný ve svých genech. Jeho dědeček získal ještě za dob monarchie jako písař definitivu u císařského dvora a otec byl konstruktér letadel. Jeho cestou se pan Antonín nevydal, zřejmě proto, že otec od jeho matky záhy odešel a jejich vzájemný kontakt během Antonínova mládí nebyl nijak častý. Zato dědeček pro něj představoval velmi silnou autoritu a pan Antonín měl o svých budoucích životních krocích jasno již ve věku, ve kterém ostatní chlapci stále ještě snili o kariéře námořníků nebo řidičů tramvají.

Pan Antonín kráčel za svým životním cílem bez nejmenších zastavení a oklik. S podporou dědečka studoval historii a jazykovědu a ani po ukončení školy neváhal investovat čas a peníze do svého duševního rozvoje. Patřil k těm nemnoha lidem, kteří znali aktivně latinsky a starořecky a jednou z jeho nejmilejších zálib bylo studium děl antických a středověkých filosofů v originále. Na své klasické vzdělání byl patřičně hrdý a když hovořil s člověkem méně erudovaným, nebylo možné v zabarvení jeho hlasu přeslechnout jistý přezíravý, takřka až pohrdavý tón. Pan Antonín si ovšem pečlivě vybíral, s kým bude a s kým nebude hovořit jsa přesvědčen, že dialogem s nevzdělancem nemá co získat, a naopak může ztratit to nejcennější co má, totiž svůj čas.

Nikoho asi nepřekvapí, že genialita pana Antonína v jednom směru byla vyvážena jistou nedokonalostí ve směru jiném. Pan Antonín vskutku nebyl příliš vybaven pro praktický život. Když ho žena poslala, aby koupil něco k večeři, dlouze chodil v obchodě mezi regály, porovnával cenu a hmotnost u jednotlivého zboží a vypočítával jednotkovou cenu hledaje tovar, u nějž bude poměr těchto veličin nejvýhodnější. Svou ženu si sice vzal z lásky, avšak po celý svůj život nedokázal pochopit, že ženské myšlení je přece jen jiné než to jeho. Neuměl si představit, proč žena nechce řešit problémy racionálně a bez emocí a nechápal, proč si s ním chce povídat zrovna ve chvíli, kdy on musí celý svůj intelekt věnovat srovnávací studii o překladech Platónovy Hostiny do češtiny, němčiny a angličtiny, kterou po večerech sepisoval. Jeho žena byla naštěstí velmi moudrá osoba, která měla pro manželovy výstřelky velké pochopení. Byla zvyklá stát v pozadí a nikdy mu nevyčetla, že ho v životě ani jednou nenapadlo vzít ji na ples. Brzy pochopila, čeho se v životě může dočkat a čeho ne a po Antonínově boku rozhodně nestrádala. Manžel ji měl rád, byl na ni hodný a nikdy na ni nekřičel. Chodili spolu na procházky do parku, kde jí pan Antonín s velkým zaujetím vyprávěl o literatuře, často zašli do divadla a do opery, kterou tolik milovala. Mnohokrát si říkala, že kdyby se měla rozhodovat znovu, i po tom všem co zažila by si stejně Antonína opět vzala.

Katalogizační systém, který pan Antonín ve své knihovně vytvořil, byl skutečně velmi impozantní a takřka dokonalý. Za panem Antonínem jezdili knihovníci z celé Evropy i ze zámoří a on jim s velkou radostí sděloval podrobnosti o svém celoživotním díle. Pranic mu nevadilo, že jeho vynález může někdo okopírovat a následně s ním sklízet úspěchy. Naopak. Pana Antonína těšilo, že výtvor jeho intelektu se rozšíří po celém světě a po něm tak zůstane něco hmatatelného, co umožní pokrok a bude ku prospěchu spoustě lidí.

Bývaly doby, kdy byl pan Antonín v knihovně takřka nejváženější osobou. Jeho pracovna - obrovský sál s regály a zásuvkami plnými katalogizačních lístků - byla hned vedle kanceláře ředitele. O všem, co se v knihovně dělo, pan Antonín věděl. Ne, že by o důležitých věcech sám rozhodoval, ale přesto měl jeho názor hodně velkou váhu a přesvědčit tehdejšího ředitele o své pravdě byla pro pana Antonína hračka. Lidé si jej vážili a také si jej patřičně předcházeli. Pan Antonín si byl jist, že by svou práci za nic na světě nevyměnil.

Časy se však od těch dob nemálo změnily. Po rekonstrukci budovy panu Antonínovi přidělili místnost na samém konci chodby, kam zřídkakdy někdo zabloudil. Budete tam mít větší klid na práci a také víc prostoru, říkali mu, a pan Antonín tomu byl nakonec rád, protože v posledních letech mu ruch kolem ředitelovy pracovny začínal vadit.

Sejde z očí, sejde z mysli, říká se, a o panu Antonínovi to platilo úplně přesně. Zaměstnanci knihovny se ho již tak často neptali na jeho názor, neměli potřebu si jej předcházet, přesvědčit o něčem nového ředitele bylo pro pana Antonína zhola nemožné, a tak se o to už ani nepokoušel. O to intenzivněji pracoval na nové verzi svého pojednání o Platónově Hostině. Pan Antonín by si sám nikdy nedovolil se jím zabývat v pracovní době, avšak když se jednou zmínil před ředitelem, že na něm pracuje, sám mu navrhl, aby se mu věnoval i přes den a dokonce přislíbil jeho vytištění na náklady knihovny. Pan Antonín to chápal jako ocenění své práce a důkaz nezmenšující se vlastní profesionální prestiže, a proto rád přijal. Dny pana Antonína tak byly vyplněny studiem, vypisováním poznámek a tříděním informací. Ani si ve svém nadšení nevšiml, že se již vůbec nevěnuje zpracovávání katalogu a takřka nehovoří s žádnými lidmi.

Dnes ve třináct hodin bude porada v ředitelně, stálo na lístečku, který pan Antonín jednoho rána našel za klikou své pracovny. Trochu ho překvapilo, když si uvědomil, že si ani nevzpomíná, kdy byl naposled u ředitele na poradě. Zároveň ho to potěšilo, protože se již delší dobu chystal promluvit si s ním o svém nástupci. Do odchodu do penze už mu zbývalo necelého půl roku a vedení mu stále ještě nepřidělilo nikoho, komu by předal katalog a ukázal mu, jak celý systém funguje. Na papírek si sepsal pár bodů, které chtěl na poradě zmínit.

Konečně byla jedna hodina po poledni. Pan Antonín vstoupil do ředitelny a usadil se u stolu. Uvědomil si, že je v místnosti celá řada neznámých tváří a lidí, které znal spíše od vidění než důvěrně, a měl tak trochu pocit, jakoby byl v místnosti cizí. Naštěstí vstoupil dovnitř ředitel a okamžitě zahájil poradu. Pan Antonín poslouchal a čekal na vhodný okamžik, kdy bude moci předložit plénu otázku svého nástupce. Probírala se zrovna ediční činnost knihovny, když si vzal slovo ředitel.

„Potřeboval bych vědět, kdo všechno v sedmapadesátém u nás publikoval ve valašském nebo slováckém nářečí. Včetně reedicí. Ale nechci knížky pro dospělé, jen to, co je určené od patnácti dolů.“

Hruď pana Antonína se nadmula pýchou. Podobnou věc po něm již dlouho nikdo nechtěl. Teď však přišla jeho chvíle. Nyní všem ukáže, jak precizní je jeho systém a jak spolehlivě funguje. Za chvíli sice končí pracovní doba, ale pokud si pospíší, zítra ráno bude mít ředitel výsledek na stole. A při té příležitosti se jej pěkně v klidu zeptá na svého nástupce.

„Aničko, můžete se mi na to podívat?“ pokračoval ředitel.

Sekretářka sedící po jeho pravici beze slova provedla hbitými prsty sérii rychlých a krátkých úhozů na klávesnici před sebou. Následovala dvouvteřinová pauza, během které celá místnost ztichla, zatímco Anička sledovala obrazovku nalevo od své tváře. Pak následoval ještě jeden úder do klávesnice, silnější než ty předtím a další krátká pauza vyplněná šramotem ozývajícím se z krabice pod stolem u Aniččiných nohou.

„V sedmapadesátém to byly jenom Novákovy Pohádky a Drtinovy Valašské povídačky,“ řekla.

V tom okamžiku se panu Antonínovi zhroutil celý jeho svět.

prosinec 2002