Tajemství mého života (5.část)

Uprostřed prostorné místnosti na podstavci trůnil velký, prapodivně vybroušený drahokam. Byl to ten krystal, který jsme měli zničit. Pokusil jsem se k němu přiblížit, ale obrovská síla mocné energie mne nazvedla ze země ještě více. Tohle by se dalo využít jako varietní číslo! Ze snů o rychlém zbohatnutí mne však vytrhlo temné zavrčení z nitra chrámu.

Na dosah našich pochodní se přikolébal jeden z těch genetických pokusů na obrázku, ovšem velikosti náklaďáku. Chtěl jsem se pokřižovat, instinktivně, ale tady by to asi nebyla vhodná forma ochrany. Leidra mi poslala očima signál “dělej, co umíš” a já jí zoufalý pohled ”já neumím nic”. Snažil jsem se ze sebe alespoň vypotit něco, co by VYPADALO jako boj, částečně jsem přitom kopíroval Leidru, která to na rozdíl ode mne uměla.

Najednou ji ale to monstrum napálilo tlapou, či co to mělo místo končetin. Mohutnou ranou narazila do stěny.Zůstalo to na mě, a zdálo se, že si mne chce náš nepřítel vychutnat. Soustředil jsem veškerou svou energii, nenávist a zoufalost do jednoho bodu a nechal za sebe jednat někoho, kdo si na tu chvíli zřejmě vypůjčil mé tělo. Nevím, co se v těch okamžicích dělo, bylo to strašně rychlé, můj mozek ty informace nestačil zpracovávat. Jisté je, že jsem, nejspíš nějakou náhodou, zvítězil. Tělo toho příšerného mutanta prostě najednou zmizelo.

Sklonil jsem se k Leidře a podepřel jí rukou hlavu. Upřela na mne kalný pohled.

“Dej mi pusu” šeptla sotva slyšitelně. Udělal bych to, i kdyby si o to neřekla. Líbal jsem ji a náhle ucítil na jazyku hořkou pachuť její krve.

“Miluju tě” zašeptal jsem, ale nevím, jestli mne slyšela. Její hlava se zvrátila dozadu, ruka ochabla, obličej pobledl. V srdci jsem cítil podivné prázdno. Vždyť jsem ji nemohl ani pohřbít!

Teprve teď jsem se rozhlédl a pohledem zavadil o ten pitomej kus šutru na soklu, kvůli kterýmu to vlastně všechno bylo. Naštvaně jsem s ním švihnul o zem, ať si ho pro mne za mne chrání třeba všichni svatí. Možná jsem jen potřeboval s něčím pořádně praštit. Rozletěl se snad na milion kusů. Začala z nich vycházet podivná, trochu pálivá duha a uširvoucí řev, který jsem celou dobu slyšel, postupně slábnul, měnil se tichounký zpěv, až zanikl docela. Nohama jsem stál opět pevně na zemi a i vzduch byl trochu dýchatelnější. Bylo mi jedno, co se tady kdysi dělo, ale doufal jsem, že už to skončilo. Tak trochu i kvůli Leidře.

Oči mne pálily a slzely. Pomalu opadalo mé rozrušení z … Vlastně ani pořádně nevím, CO jsem udělal, ale něco se změnilo. V mé mysli, v mém těle, v celém okolí. Vypadalo vše opravdu jinak, nebo to byl jen můj nový náhled na svět? Náhle jsem ucítil lehký závan něčeho, vzduchu či energie. Otočil jsem se a záblesk prudkého světla mne přinutil přivřít oči. Obrovské ohnisko síly. Pak to všechno náhle ustalo. Stála přede mnou malá dívenka s dlouhými hnědými vlasy. Na rukou měla meč, jakoby mi ho nabízela. Sklonil jsem se k ní, ačkoli jsem vlastně ani nechtěl. Dětem přece zbraně nepatří.

Probodla mne. Pomalu, stihl bych ještě uhnout, ale já fascinovaně zíral na ten meč, jak prostupuje mým tělem. Bylo to úžasné, rána nebyla vůbec zkrvavená. V prsou jsem cítil strašlivou bolest. Stála nade mnou a meč držela stále v ruce. Znovu jsem ucítil ten proud energie. Byla v té dívce, v tom meči – a proudila tam z mého těla. Nikdy jsem ani netušil, že jí mám v sobě tolik. Kolik let mohlo té dívence být? Tak pět …. osm … ne, teď už jí bylo sedmnáct … dvacet…. Rostla a sílila s každým douškem energie vysátým z mého těla. Tohle tedy bylo předávání energie? No, doufám, že jí bude alespoň dobrá k něčemu užitečnému.

Silná, avšak také trochu afrodiziakální bolest se stále stupňovala. Útržky mého života mi hlavou prolétly jako hejno ptáků, do kterého někdo vystřelil. Neuspořádané vzpomínky a pocity. Poslední, co jsem mohl vidět, bylo – NIC. Tak takhle tedy chutná smrt, jež mi byla dlouhou dobo odpírána?

Ne, nebyl to konec. Jen začátek. Začátek nové etapy…