Mosty

 Není to tak dávno. Snad by se spíš mělo říct, že se to stalo nedávno, ale pro obě je ta doba tak vzdálená, velmi vzdálená. Už to nejde vrátit zpět a vše je jiné.

Lidské vztahy jsou jako mosty pře řeky. Pevné i křehké zároveň. Může přijít povodeň a i ten nejsilnější most pobořit. Někdy se dá opravit, ale mnohdy ne. Jsou tam trhliny tak velké, že už je lepší most zbořit a postavit ho jinde. A někdy je most zbořen hned.

V parku se ruku v ruce procházeli dva lidé. Dívka a chlapec. Byl podzim, sychravý, studený den. Ti dva snad ani nemluvili, harmonie prvních dní zmizela. A ten strach…

Dívka byla blonďatá, s nebesky modrýma očima, ve kterých neustále hrály jiskřičky. Teď bylo tohle jiskření trochu potlačeno smutným dnem, který se promítl i do její oblohy. Mohlo jí být nanejvýše šestnáct. Chlapec byl zhruba o dva roky starší, ale dívka vypadala mnohem zkušeněji než on. Byl to typický kluk té doby-s nagelovanými vlasy a širokými nohavice kalhot.

Dvojice se ze sebe snažila celé odpoledne setřást stín, který se oběma vkrádal do duše. Teprve po hodně dlouhé době se to podařilo. Tichý smutek se změnil v klidnou harmonii. I nálada počasí se pomalu měnila. Mezi mraky začalo prosvěcovat slunce, které z nepřívětivého parku vytvořilo mnohem příjemnější kulisu.

Kluk ani dívka, zaujati sami sebou, si ani nevšimli drobné tmavovlasé postavičky, která šla proti nim. Neviděli její překvapené oči, nevšimli si toho, že je mlčky pozorovala, ani pohybu její ruky, kterou si setřela slzu.

Lucie a Marie byly kamarádky od dětství. Hned od té chvíle, kdy se jako malé potkaly ve škole. Popravdě měla Lucka štěstí, že jí rodiče dovolili, aby se s Marií bavila. Mariini rodiče totiž byli Romové.

Malé městečko tuto skutečnost nedokázalo strávit, přestože Mariina rodina byla slušná a milá, mnohdy milejší než ostatní. Nikdy nikomu neublížili, ale nikdo to neakceptoval. Jejich původ byl to jediné, co všechny zajímal. Jen Lucce a její rodině to bylo jedno. Do městečka se z hlavního města přestěhovali teprve, když bylo Lucince pět, a svou dcerku učili toleranci.

A z toho důvodu a snad i mnoha jiných se ty dvě staly přítelkyněmi a obrnily se proti ostatním.

Chodily i na stejnou střední školu do krajského města. Neudělaly bez sebe krok, přestože jejich noví přátelé proti Maruščině původu nic neměli.

A pak přišel on, Filip. Začal chodit s Marií, vypadalo to, že se na ni konečně usmálo štěstí. Do té doby, než se Filip a Lucie dali za jejími zády dohromady.

Marie procházela kolem nich. Stále ji neviděli, hleděli si do očí. Harmonie…

„Lucko…,“ vydechla její přítelkyně. Co se v jejím srdci odehrávalo snad ani nejde popsat. Filip nebyl v té chvíli tak důležitý, cítila však divnou prázdnotu, kterou utvořilo poznání, že její přítelkyně, jediná osoba, které věřila, jí lhala. Bolest… Bolelo to jako snad ještě nic. Nedívej se na mě tak, Lucie, prosím. Nemůžu… Já to nemůžu chápat. Věřila jsem ti, myslela jsem, že… A není to už jedno?! Nemůžeme se spolu bavit, najednou nechci, abys mi něco vysvětlovala. Není co.

Ti dva se pustili. Filipovi se ulevilo, že už se snad nebudou muset skrývat. Nepochopil to, Lucka to cítila.

„Pusť mě,“ obořila se na něj a vytrhla svou ruku z té jeho. Najednou nechápala smysl svého chování. A poznala. Vždyť jsem ho vlastně nikdy ani neměla ráda, je mi teď přímo odporný. Chová se, jako by se nic nedělo. Moje Marie, vždyť já jí ublížila! Odvrací ode mě oči. Jako bych byla něco odporně nízkého, hmyz, který je třeba zahubit. Snad jsem, cítím se tak. Proč jsem si ale důsledky své činnosti neuvědomila dřív!? Mohla jsem to zarazit a… Zavírala jsem před tím oči, uhýbala myšlenkám na to, co se stane až to zjistí. Zatlačila jsem všechno do kouta. Jako už tolikrát. Pokaždé to ale byla Marie, kdo mě donutil nad vším přemýšlet a neschovávat se. Tentokrát jsem ji k sobě nepustila.

Chvíli se sobě dívaly do očí. Znaly se tak dobře, že mezi nimi nebyla slova, která by to vysvětlovala, potřeba. Zbytečnost. Obě pocítily tíhu jediného setkání, jediné povodně, která zničila most. A obě věděly, že to nepůjde napravit. Pro tuto chvíli určitě ne.

Budou potřeba staletí, než se jejich nové já pokusí vybudovat most na stejném místě.