Zápisky tmáře

Báseň rozhovor. Ano, takový byl můj první záměr. Dvě osoby, vedoucí poetický rozhovor.  Postavy se mi sešly, ale mlčely. Proč? Protože se ztratila slova. Muži hleděli  do krajiny, na kterou se snášel šedý soumrak, mlčeli.  Vzpomněl jsem si na  Allena Ginsberga a Jacka Kerouaka hledící mlčky na úžasnou  slunečnici šedou prachem (A. G., Slunečnicová sútra).  Ti dva jsou přátelé, přinejmenším.

Ztráta slov, tedy nemožnost básně, navodila téma básně. Neurčité témat, spíš obrys, siluetu.

Nit se začala odvíjet od druhé sloky. Na začátku je  namáhavé úsilí, cesta do svahu. Paralelně s ním probíhá úsilí druhé: jeden z účastníků  (ten který není subjektem básně)  píše báseň, třeba právě tuto, nevíte?

Téměř bez úsilí se mi  vytvořilo v  druhém verši „rovnals v čtvero slok“ Pořadí slov se řídilo   zvukovým nápadem: rovnals v čtvero slok. Těch slok muselo být přesně tolik, ani méně, ani více. Jedna sloka by  k postižení tématu nepostačila, dvě sloky by mě přinutily k pištícímu „… v dvojici“, obludnému  „… v duo“, případně „ve dvě sloky“, ploché jak prkno. U dalších číslovek podobně. Čtvero bylo jedinou možností: zasvitla představa sonetu. Navíc by se použitím jiného slova druhý verš dovršil v ženské zakončení pátou úplnou stopou.  Já ale  chtěl mít sudý verš se zakončením mužským, se stopou neúplnou.  Střídání  takovýchto veršů je dramatičtější, lépe odpovídalo mé původní představě  rozhovoru. Navíc  se mi objevil  nový význam: polarita mezi oběma muži – jeden je ženštější, měkčí, citlivější vůči bolesti, druhý, mužnější, je referentem dění.

Slovo blok do básně vstoupilo  skrze rýmovou asociaci. Ale  nemuselo přibíhat z nijak vzdálených končin: báseň je třeba psát někam, proč ne blok? Rychlost  jeho příchodu si vyžádala  sdružené  pořadí rýmů. Nedokázal jsem si představit, že bych oba rýmy mohl od sebe  rozervat  pořadím střídavým. Tři verše byly hotovy. Zbývalo dokončit sloku a současně i větu. Chtěl jsem mít dokonalý sonet, ve kterém  každé z kvartet tvoří jednu větu, terceta pak dohromady větu třetí (teze, antiteze, syntéza).  A ještě jedna věc mi bude jasná: tohle nebude sonet ani italského, ani francouzského, ani anglického typu, tedy jambický, nýbrž  kollárovská trochejská znělka. Potěšilo mě to. Ani nevím proč. – Takže čtvrtý verš musel navázat nejspíš ve slučovacím  poměru, abych spojkou neztrácel  volné slabiky, podmětem   mohl být západ nebo blok. Západ evokoval  sloveso „vzňal se“,  blok bez  básně  pak   nicotu, tmu. Výsledkem  bylo oxymóron „vzňal se tmou“,  spíš jen kvůli rýmu ještě  doplněný zbytkem verše. Dodatečně jsem si pak uvědomil, že vznětí tmou lze vztáhnout i k bloku, i k západu.  Tato dvojznačnost tmu ještě  zahušťuje.  Nejasná  struktura podporuje téma tmy.

Nyní bylo třeba rozhodnout, jestli vytvořená sloka bude  v básni  kvartetem prvním, nebo druhým.. Protože však poslední verše rozehrávají jistou dramatickou situaci, zdálo se mi, že je nevhodné  ji promrhat  rytmickou repeticí. Po této sloce musela následovat nutně  terceta.

Takže bylo třeba vytvořit sloku první. Takovou, aby navodila situaci pro sloku, kterou jsem už měl hotovou. Tedy:  vytyčit prostor, vymezit čas: cesta lemovaná patníky (ti Ginsbergovi dva stáli u železniční trati) a večerní  stmívání.  Mužská dvojice  v této sloce  vystoupí pouze v neurčité první osobě plurálu.  Soumrak i cesta  se končí u patníků (herdek, nedám já tam nakonec přece jen mezníky?) – prudkost tohoto konce  signalizují  smetení cesty a  tvrdý dopad pěsti. Ale na co   pěst dopadne?  Rým napověděl   slovo „pámelníků“ a  k tomu se připojila klukovská vzpomínka  na rozbíjení  bílých kuliček tohoto keře. Od kuliček  je už kousek  k vybledlým lebkám. Ty „lebky“ mi navíc skvěle předznamenaly  „slabiky“ v druhé sloce.

A nyní vzhůru na terceta. Píšu to sice teď s budovatelským patosem, ale ve skutečnosti to byl pro mě nejobávanější úsek. Bylo třeba vytvořit dostatečně dlouhé souvětí, aby  obsáhlo šest veršů. Přitom obě sloky  bylo třeba spojit co nejtěsněji,  jejich hranice tedy musela jít  tedy napříč jedinou větou, nebo  musela  být hranicí mezi větou hlavní a velmi závislou větou vedlejší; nejlépe vztažnou větou přívlastkovou.

Lešení na terceta bylo postaveno. Teď ještě  naplnit obsah. Bylo třeba navázat na druhé kvarteto, končící prudkou tmou  a mizením veršů. Logicky se nabídl motiv slepoty. První verš s ženským zakončením  nabízel možnost projevu slabosti. Proto se ten něžnější z obou hrdinů rozplakal. Důvod:  mizení veršů za horami. Proč za horami? Oba muži přece šli – a nedošli – vzhůru do úbočí, logicky se tedy slova ztrácejí za hřebenem hory, o níž se přátelé pokoušeli. Slovo ztrácí porodilo  rýmově „ptáci“.

 A ptáci jsou možnou kořistí lovce, jenž za nimi (jistěže marně, to vyžaduje  melancholie básně) z luku vystřeluje šíp.  Který z nich střílí: v původní verzi střílel ten píšící, ten slabší. Teprve při psaní tohoto eseje jsem si ale uvědomil, že   se střílí právě ve verši mužském – a luk jsem předal do rukou  vypravěči, přestává být pouhým komentátorem a   chápe se  marného činu.

Pak tedy následuje už výše zmíněná vztažná vedlejší věta, syntakticky nezbytná, významově  spíš  uvolňující, malátnící.  Další verš  pak přišel pomalým, leč neodvratným krokem: večer – tma schovává uprchlíky do záňadří (oblý vrchol kopce = ňadro). Noci nesplněný slib  navozuje celkový neúspěch (muži nevystoupili na vrchol, verše unikly) – ráno je metou konce, konce noci.

A teď ještě  báseň pojmenovat. Název musí být krátký, zvučný a temný. Tma.

Báseň hotova. Temná jak  lůno,  pulzuje  ke zrodu příštích sonetů.