NETYPICKÉ CHATAŘENÍ-2

Že má zahrada připomíná džungli, mi bylo jasné při prvním pohledu. A tak jsem se mačetou pustil do likvidace porostu. Vše, co šlo, jsem opravdu usekl. Po nějaké době mě bylo divné, že sekám něco, co nepřipomíná příliš porost. Letmý pohled dával tušit tu skutečnost, že se nalézám ve skleníku mého souseda pana Šourka. Netrvalo dlouho a já jej spatřil, jak s lahví piva vychází z chaty.

  „Ten bude určitě na mě ještě pěkně naštvanej. Tohle by taky nemusel rozchodit.“ Řekl jsem si při pohledu na totální spoušť ve skleníku. Obtěžkán okurkami v kapsách jsem se  nenápadné plížil ze skleníku ven. Pan Šourek si to namířil ke skleníku, protože mu neuniklo, že vypadá poněkud zdemolovaně. Já se zatím odplížil za několik keřů a v tu chvíli mi svitla v hlavě spásná myšlenka.

  Pan Šourek zůstal stát jako opařený, když viděl pozvolna vzdalující se keř. Pak začal křičet něco v tom smyslu, že přestane okamžitě pít a rozeběhl se pryč. I já se rozeběhl rychle do své zahrady. Ta pořád vypadala divoce. Bylo mi jasné, že několik stromů budu muset pokácet.

Se sekyrkou v ruce, která by v tuposti vyhrála olympiádu, nastalo kácení prvního stromu. Že třísky ani moc nelétají, bylo poněkud divné.A tak jsem se rozmachoval co nejvíce. Náhle horní část sekyrky odlétla. Zvědavě nakukující soused pan Šourek vykřikl a přestal přes houštiny šmírovat.

„Tak ho vydloubnu krumpáčem!“ Znělo mé rozhodnutí. Netrvalo dlouho a já se oháněl krumpáčem. Vypadalo to nadějně. Strom byl podkopaný. Jen se pořád nechtěl skácet. Když se mi krumpáč zlomil a má hlava přistála v dutině stromu, začalo mi být jasné, že na něj budu muset jinak.

  Než se mě podařilo vyprostit hlavu z dutiny, uplynula určitá doba. Nápad jsem už měl. Jeden kus dlouhého lana jsem omotal kolem kmenu stromu a za druhý začal vší silou tahat. Strom se kupodivu ani nepohnul. Za to mně se podařilo zamotat se do lana a při rozmotávání jsem se zakutálel do houštin. V nich mi neunikl zvuk startujícího automobilu pana Šourka. Vzápětí plíživými přískoky, s koncem lana jsem se dostal za auto. Přivázání lana za nárazník bylo dílem okamžiku.

  Pan Šourek byl nepříjemně překvapen, když ne a ne se s autem pohnout. Lano se viditelně napínalo. Strom zatím odolával.

„Já vám pomůžu. Zatlačím!“ Nabídl jsem se ihned. A bylo to. Z mé zahrady se ozval hluk padajícího stromu. Zároveň se utrhl zadní nárazník auta, přičemž se auto počalo rozpadat. Já mezitím letěl i s nárazníkem na laně zpět do zahrady.

  Po přistání v koruně jednoho stromu se mi naskytl pohled na vyvrácený strom, který dopadl na střechu mé chaty. Raději jsem si toho moc nevšímal a snažil jsem se posekat nezvykle vysokou trávu. Ve sklepě se nalézala sekačka na benzín. Po zapnutí kupodivu fungovala. Sekání bylo celkem příjemné až do té chvíle, než z ní vyšlehly plameny a vyvalil se černý kouř. Uhasit  oheň  plácáním bundy, nebyl nejlepší nápad, neboť i ona vzplála jasným plamenem a mně bylo jasné, že musím začít jinak.

  Soused pan Šourek byl překvapen, když jsem se přiřítil na jeho zahradu, kterou on hadicí zavlažoval. Nějak nechápal, když jsem mu vyrval stříkající hadici z  rukou a zmizel s ní do své zahrady. Proud vody z hadice byl dost silný a já ke svému zděšení pozoroval, jak rozbíjí zbývající okna na verandě. Pak se mi podařilo stříkající vodu nasměrovat na hořící sekačku a její okolí. Požár byl uhašen a v ten okamžik ke mně běžel pan Šourek a ani nemusel křičet. Bylo na něm hned znát, že se tváří jak bůh pomsty.

  „Já vás roztrhnu jako hada …!“ Rozkřikl se, přičemž já se na něj i s hadicí v ruce otočil. Proud vody ho naplno zasáhl a on byl smeten do porostu. Hadici jsem dotáhl přes houštiny do jeho zahrady, ale pana Šourka nikde vidět nebylo.

  Na vše v zahradě byl žalostný pohled. Napadlo mě, že by to potřebovalo nějak srovnat a zarovnat.  Protože nedaleko se stavěla silnice, mou pozornost upoutal buldozer, který se u ní nalézal. Nikde ani živáčka, a tak jsem stroj zdárně nastartoval. Netrvalo dlouho a buldozer se šinul k mé zahradě. Že buldozer nemohu zabrzdit, mi došlo poté, co projel porostem do zahrady a zničil mou kůlnu. Ta pak nepřipomínala ani kůlničku na dříví. Vyhnout se chatě se úplně nepodařilo. Celá veranda pojednou nebyla a  já jel nechtěně dále.

  Poněkud zafačovaný pan Šourek, opalující se na své zahradě, byl notně zděšen a dal se na úprk. Když mi zůstala další páka v ruce a pedály se mi zdařilo prošlápnout, bylo jasné, že buldozer asi jen tak nezastavím. A vskutku. Má jízda v buldozeru narušila poklid ostatních chatařů i houbařů v nedalekém lese, kde se buldozer zarazil o skálu a já pak musel kličkovat mezi stromy jako zajíc před davem, který se z chatařů a houbařů vytvořil.

                                 KONEC