Oheň

Muž a žena sedí uprostřed starožitného pokoje.

Ona něco našeptává do jeho ucha,

on se usmívá a hledí jí do očí.

Její dětský pohled se mu líbí

a bezprostřednost, s jakou ona dívka hovoří,

ho uchvacuje.

Včera touto dobou zabil přímo před jejíma očima jejich společného nepřítele. 

Nevypadala, že by jí to snad nějak vadilo

nebo, že by taková věc změnila její postoj k němu.

,,Chtěl byste, abych se chovala jako vaše bývalá společnice,

ale já nejsem, jako ona.

Včera se mi po dlouhé době konečně ulevilo,

 měla bych vám být vděčná!"

dlouhými prsty poklepe na opěradlo křesla z 18. století.

,,To, že jsem vám dal příležitost uvolnit se a vybít svou nenávist, nemusíte považovat za formu dárku!

Dříve nebo později byste dostala příležitost,

jak se zbavit nepřátel sama!"

muž upije ze sklenky trochu červeného vína.

,,Jak jsem ho tam uviděla umírat,

moc jsem si přála,

aby to trvalo dlouho,

aby ta bolest z jeho hlavy vytěsnila ostatní myšlenky a vzpomínky.

Chtěla jsem, aby se třásl strachy.

Nikdy předtím jsem nepocítila takovou touhu zkoncovat se zapíráním šelmy uvnitř sebe."

,,To proto, že jste věděla, že tam stejně někde uvnitř vás přežívá!"

řekne muž poněkud stroze.

Dáma v černých šatech vstane z křesla a popojde k oknu.

Pod ním se rozprostírá pohled na noční Madrid.

Světlá kůže se lehce otřese zimou.

Pán domu pomalu přesune svou tělesnou schránku směrem k ženě.

Obejme ji pažemi kolem ramen.

Ona se na něho otočí.

On pootevře ústa a drobnými býlými zuby přejede po jejím krku až k tváři.

,,Mám sevřít čelisti?"

jeho hlas tiše zašumí k jejímu ušnímu laloku.

,,Víte přeci, že na mé odpovědi nezáleží!"

Jeho ústa docestují k jejímu hornímu rtu a letmým dotykem zažehnou v ženě horký plamen.

,,V takové chvíli by měl člověk zemřít!"

prohlásí jeho kovový hlas.

,,Já vím, aby nemuseli umírat další!"