Promiňte, omyl!

Jak chladný hlas!...

…a to prázdno za ním...?

…promiňte, paní,

vás já neprozváním.

Má adresátka

svou bolest proti mně,

věděla by,

že když předstírám veselí,

snáze se o ni se mnou podělí,

vzdechy tlumím do dlaní,

aby nám nekazily volání...

…ne, neodbyla by mne

jak vy stroze,

šeptala by mi

o lásce a hvězdách na obloze

a taky o práci, dětech, nákupech

a vnímal z něho,

jak ji mučí touha,

že stejně jako mně

jí vteřina je neúnosně dlouhá,

pokud ji prožívá

..odpusťte, paní, mému aparátu,

že volal nevolán...

…je stejně smutný, bezmocný,

jak jeho pán.