Povídka z prachu

POVÍDKA Z PRACHU

Sopečný prach snáší se z nebes
obaluje život v různých podobách
jen jedinou květinu v tom děsu jsem nalez
ta co kvete pro naději upadající ve mdlobách

ty stopy co boří se do toho bláta
špiní se soudem který mne čeká
každý krok už má cenu zlata
a ručička v hodinách pomalu tiká

na lavičce před podzimem
míjí mne ten dívčí stín
slunce mizí se svým synem
někdy víc znamená míň

utíkám skrze tabulí skel
na kterých má krev ulpěla
ta cesta na které jsem krvácel
start a cíl pro mě neměla

pomalu . . .či pomaleji
vítr mizí od mých stěn
listy stromů se mi smějí
chtějí hloubku úcty jen

hlasy lidí zanikají
v nesmyslných místnostech
mé uši jim pohrdají
nechť umře slovo pro výdech

. . . a tak končím povídku
kde jsem hlavní postavou
jež však koncem nekončí
jed třese se před otravou . . .

---