KDYŽ RÁNO BOLÍ HLAVA.

Pronikavý, drnčivě zvonící zvuk  ho vzbudil. V první chvíli měl pocit, že je to odkudsi z velké dálky, ale po otevření očí uviděl obrysy budíku. Jeho zvuk mu stále nepříjemně pronikal do uší. Pravou rukou se rozmáchl a zvonění umlklo. Zároveň budík spadl na koberec. Chvíli naprosto nechápal, co se děje. Rozespalýma očima přehlédl prostor kolem sebe. Ležel na posteli. Byl ve svém bytě. Na sobě neměl pyžamo, ale normální oblečení a v hlavě mu hučelo. Posadil se. Hned poté pocítil bolení hlavy.

„Jeee... Moje hlava.“ Řekl si a snažil se rozpomenout na uplynulou noc. Jediné, co si pamatoval,

 byl bujarý večírek. Více nic.

„Sakra, proč mi zvonil budík?“ Pomyslel si. Zmocnilo se ho zlé tušení, že je pracovní den. Vstal, ale hned ztratil rovnováhu. Spadl zpět na postel. Opět vstal a vrávoravě šel do předsíně. Na koberci v ní uviděl dvě pohozené bundy a čtyři boty. Neměl nejmenší snahu cokoliv uklidit a namířil si to do koupelny. Ke svému překvapení spatřil ve vaně ležet v osušce zabalené tělo. Byl to jeho kamarád Kryštof.

„Hej. Kryštofe!“ Zvolal a zatřásl s ním. On se ale jen zavrtěl. Ani opakované pokusy o probuzení nebyly úspěšné. Začal tedy točit kohoutkem. Hned na to vystříkla studená voda ze sprchy. Tak se lekl, že spadl také do vany.

„Jééé. Co je?!“ Vyhrkl náhle Kryštof. Oba se ve vaně všelijakými pohyby snažili dostat ven.

„Ondro, ty vole, co blbneš?!“ Vykřikl opět poté, co po čtyřech vylezl z vany.

„Je ráno! Je po šestý!“

„Co?“

„Jo. Musíme do práce!“ Řekl Ondra a naprosto promočen také vylezl.

„No nazdar. Zavolám do práce, že přijdu později.“

„Telefon je v obýváku.“
Kryštof  nejistě opustil koupelnu, zatímco Ondra se zadíval do zrcadla. Nebyl to radostný pohled.

„Kde máš telefon? Žádnej tu nevidím!“ Ozval se Kryštof.

„To máš teda pěknou vopici. Je na stolku u topení.“

„Není tu žádnej!“

Došel tedy také do obývacího pokoje a nevěřícně se zadíval na stolek, kde kromě květináče nic jiného nebylo.

„To není možný. Tady včera byl!“ Konstatoval nechápavě.

„Jsme vůbec v tvým bytě?“

„To víš, že jo!“

„Hele a kde je Radim?“

„Jak to mám vědět?“

„Ten šel jsem s námi.“

„To tu někde bude.“

Prošli tedy hned byt. V druhém pokoji uviděli konec telefonní šňůry, která se táhla do pootevřených dveří skříně. V ní z pod hromady spadlého oblečení vyčuhovaly obuté nohy v džínových kalhotách.

„Halo, Radime, budíček!“ Začal s ním třást Ondra a vzal mu telefon, který svíral v rukou.

„Kde to sem!?“ Zeptal se zmateně po chvíli.

„Ve skříni u mě doma.“

„ Kolik je?“

„Něco před půl sedmou.“

„No nazdar. Musím si zavolat!“

„Urval si konec šňůry od telefonu!“ Řekl mu Kryštof.

„Nemáte někdo mobila ?“

„Já ho asi nechal v autě.“ Odpověděl Ondra.

„Já ho mám doma.“

„Tak musíme do auta.“

Ondra si v tu chvíli uvědomil, že nějakým záhadným způsobem řídil auto. Všichni tři pak vyšli na chodbu. Na ní potkali nadávajícího muže, který nesl v podpaží rohožku.

„Někakej blbec v noci všem vzal rohožky a vyhodil je ven!“ Pronesl naštvaně. Raději to nekomentovali a chodbou došli k výtahu.

  Po otevření jednoho ze dvou výtahů je ovanul smrad ze zvratků. Naskytl se jim pohled na zcela pozvracený výtah. Zavřeli ho a vyměnili si vyděšené pohledy.

„Myslíte, že je to od nás?“ Zeptal se Radim.

„Mám takový pocit, že jo.“ Mínil Ondra.

  Sjeli mlčky druhým výtahem do přízemí a Ondra po vyjití před vchod se pátravě rozhlédl po parkovišti.

„Nevidím svoje auto!“ Pronesl pak vyděšeně.

„To snad není možný.“ Řekl Kryštof.

„Podíváme se kolem baráku.“ Navrhl Radim, načež obešli panelový dům. Po několika minutách uviděli větší hlouček lidí a mezi nimi dva policisty. Všichni stáli vedle ulice v místech, kde byl velký reklamní banner, ve kterém stálo zaparkované Ondrovo auto. Ondra vytušil, že jeho zaparkování v podnapilém stavu bude mít policejní dohru.