Talíř

Talíř

Létající talíř prořízl oblohu.

Hlavou pronikl ostrý hvizd.

Dutina za zvukem se zaplavila

strachem a předtuchami,

jako když dutá jehla pronikne tkání,

a za ní už jen léčivý mok,

jež se pomalu vstřebává.

I moje obavy se usazovaly

do dutiny lebeční,

až převzaly velení zcela.

Pojednou celé tělo poslouchá rozkazy.

Rozkazy hrůzy a paniky.

Nohy se samy rozbíhají,

ruce lomcují pomyslnou pumpou,

aby srdce znásobilo svůj tep.

Zoufale hledám a volám na pomoc,

když náhle zazní v hlavě vzkaz:

„Jsem doma, už mne nehledej…“

Jakoby bojové složky přijaly depeši.

Vše se zastavuje.

Překvapené tělo se vrací z neznáma.

Na louce jen šum.

Vidím odlétat létající talíř.

V čerstvě zkosené trávě

dva vypálené, černo-černé kruhy.

Z dáli přichází on.