Nadějný spisovatel

Něco mi říká, že právě dneska bych měl něco napsat. Bohužel mi ten pocit nijak nespecifikuje, co by to mělo asi tak být. Ne že by to byl ojedinělý případ, docela často mám takové nutkání, že je třeba něco udělat, a že čas na to je zrovna nyní. Většinou svádím nelítostné boje s mým druhým já o to, jestli bude ona neodkladná věc učiněna opravdu ve stanoveném termínu nebo odložena na neurčito. V devadesáti procentech případů vítězí druhá varianta. Ale ne dneska!

Hlavní je určit si, z které strany na to půjdu. U toho obvykle skončím. Tentokrát jsem však naplněn odhodláním, které nezadrží žádná překážka. Takže...začnu třeba jako normálně. Krucinál, to se lehko řekne, ale jak to jenom bylo!

Tak zpět. Tudy cesta nevede. Musím se soustředit na něco, s čím jsem ještě nikdy nepřišel. Opravdová bomba! Absolutní pecka! To je ono! A jsem za vodou. Podařilo se mi odpíchnout se ode dna a už to pojede jako po másle.

Úvod by neměl být moc dlouhý, tak akorát, aby zaujal a neodradil. Něco jako...hm, zrovna mě nic nenapadá. Ale nemůžu se zaseknout, když jsem se dostal tak daleko!  Jak jenom navázat na ten úspěšnej start...

Třeba...no...dneska nemám ten správnej den. To člověk pozná, hned vidí, jestli to prostě jde nebo ne, no a pak je nejlepší jít vod toho. Možná bych to měl nechat na jindy, nikdo se přece kvůli tomu nezblázní, né?

Ale když sem tak pěkně začal, stálo by to za to. První úspěšný dílo, to je přece něco! Jenomže na to se člověk musí nejdřív pořádně připravit, protože to každej hnedka odhalí, když je to jen tak načmáraný a vodfláklý. Na tom si přece musim dát záležet. Že bych to zkusil znova?

Ba ne, vidim to bledě. Nemam prostě náladu a s tim se holt nic nenadělá. Zkusim to třeba za chvíli...anebo co, zejtra je přece taky den, nebudu to lámat přes koleno...