The Great Sensation

Někdy jde na člověka neuvěřitelná tíseň – jakoby na něj všechno mělo padnout, a jeho myšlenky jsou černé, černější než černočerná tma. Všechno co tehdy člověk dělá je špatné, zlé a neúčelné – jakákoliv možnost dostat se na boží úroveň je nedosažitelná a naprosto neuskutečnitelná. Topíme se v depresích, přemýšlení o sebevraždě se stává jedinou věcí, která má najednou smysl – olympijský vítěz v šachu “Laurent Battles” prohrává partii ve které svého soupeře od desátého tahu nenechává ani vydechnout, stačí však jeden – jeden jediný, a naprosto chybný tah ve vítězné koncovce a protivníkova dáma dává neúprosný a naprosto “šokující a nezasloužený” mat – mat všem iluzím, mat nadějím, mat ... mat který změní Battlesův život ... už nikdy nebude ten olympijský vítěz, kterého v Monacu vítali tisíce nadšenců šachu – on Laurent Battles dostal mat od sedmnáctiletého chlapce – chlapce, který na všechny své tahy potřeboval 3 hodiny a 17 minut, zatímco Battles hrál pouhých 52 minut ... když Battles podával chlapci ruku ke gratulaci za vítězství, neudržel se a rozplakal se ... televizní kamery byly v šoku – snímky plakajícího olympijského vítěze se rozletěly celičkým světem. Battles poražen, Battles zlomen, Battles rozmetán, Battles zesměšněn, Battles zničen, Battles ... Battles ... Battles dohnán k slzám, Kdo ještě neporazil Battlese? Jedině on sám!!! Titulky bulvárních časopisů byly nechutné – rozmazat jedinou chvíli, kdy se Laurent Battles ocitl v úzkých ... jakoby všechny noviny čekaly těch dlouhých 38 let na to, aby Battlese pohřbily zaživa ... a chlapec co mu podal úmrtní list – co na tom, že ho nikdo ani nezná jménem, prostě porazil olympijského vítěze a bylo mu sedmnáct – je potřeba znát ještě něco navíc? V novinách? Ani náhodou – mistr je poražen na hlavu ... co ještě víc proboha lidi chcete? On pláče, vždyť on pláče!!! Co po něm kruci chcete!!! Co? CO? COOOO?

Právě když si Laurent Battles nasazoval oprátku, nešikovně udělanou z vlastního pásku – zazvonil telefon. Chvilku se rozhodoval, zda telefon přeci jenom nemá zvednout. Zcela jistě to budou novináři – kdo také jiný by mu volal. Přátelé? A kteří! Vždyť už dávno žádné nemá ... je sám ... jako kůl v plotě ... on a jeho sny ... už možná nemá ani ty sny ... Bože jak je sám ... sám ... sám.

Přece jen zvedne telefon. Ve sluchátku se ozývá dívčí chichotání, ale když se zeptá kdo volá – najednou telefon ztichne, po chvilce však opět ... smích ... smích ... smích. Snad se mu to jen zdá ... to nemůže být pravda .. lidi ho nesnášejí ... předali mu všechnu svoji slabost, všechnu svou špatnost ... odkopli ho, jeho - olymp... vít... už to ani nedokáže doříct. Přísahá si, že už nikdy nezvedne žádný telefon. Je poražen, na hlavu postaven ... nakopali ho do zadku a pošlou ho šupem na smetiště ... už nemá co pohledávat v jejich myslích, natož pak v jejich televizích! Ta hrůza, sportovní znělka zabírá olympijského vítěze v objetí pláče, jak gratuluje svému sedmnáctiletému přemožiteli ... ble ... fuj ... vopruz!

Tak na tohle jsem čekal tolik let? Tolik dřiny, času, práce, obětování, sebezapření, ... celá ta léta ... jsem žil jen pro jedno a to se teď sesulo, jak domeček z karet! Bože? Kde jsi, když tě potřebuji? Kde, jen kde? BOŽŽEEÉ! Proč mě trestáš, proč mě pokoušíš ... copak si to opravdu zasloužím ... nic lepšího mě nečeká? Opravdu si si jist, nespletl ses? Ach ne! Ach ne! Bože, ne!!!

Když člověk zažívá opravdu trýzeň, je to moc zlé ... moc zlé! Nevěda kudy kam ... bloudí ve svých myšlenkách a hledá ... Příčinu! Proč? To jediné ho zajímá a bude zajímat až do té chvíle, dokud svůj žal neutopí ve sklence alkoholu. A tak tomu bylo i u Laurenta Battlese ... poté co se nedokázal přinutit ke skoku ze svého pracovního stolu s oprátkou na krku, chňapl po sklence s ginem. A pil, a pil a pil ... A myšlenky na sebevraždu odplouvaly s každou další sklenkou ... jen na chvíli zapřemýšlel, co přijde s novým ránem? Co jen co? Však příliš brzy bylo o tom přemýšlet a tak pozvedl svou číši hned zas a svému “velkému” přemožiteli už poněkolikáté dnes vzdal svůj HOLD!

Poté co se mladík dozvěděl, že média málem dohnala Laurenta Battlese k sebevraždě, odhodlal se mu zavolat. Však nikdo nebral telefon – a v mladíkově duši ozval se najednou pocit viny. Snad já měl ho dohnat k sebevraždě? Já? Vždyť každý ví, že náhoda pomohla mi ke snadnému vítězství – už nikdy v životě bych proti němu neuhrál ani dvacet tahů – však každý už si bude pamatovat tuto partii – to já zavraždil mistra! Sem kat ... kat ... tohle není fér ... tohle není správné ... takhle to přeci nemůžu nechat ... takhle to nemůže zůstat ... náhoda nemůže rozhodnout o našem dalším životě ... to je přece nesmysl ... já nechci ... né bože né, já nechci ... nechci, nechci ... já N E M U Ž U! Nejsem na to připraven. Tohle jsem nechtěl, já toužil uhrát co možná nejvíc tahů, ale ... já přeci nemohl vyhrát? Ale přeci, ... bohužel ... mohl! Sem na dně. Už nikdo mi neodpustí, že porazil jsem olympijského vítěze ... já sedmnáctiletý středoškolák Olivier Colcom zavraždil jsem Laurenta Battlese? Proč to ... zavraždil jsem ho dřevěnou figurkou, ta rozmetala L. Battlese ... obyčejná bílá Dáma – nejničivější zbraň v rukou zkušeného šachisty a v rukou začátečníka? Ještě ničivější ... náhoda proti preciznosti ... štěstí proti zaslepenosti ... sázka na správnou katu proti bezmocnosti s jakou přijímáme porážku!

Laurent Battles ještě 25 minut poté co dostal mat, seděl nad šachovnicí a hledal únikovou cestu pro svého krále ... nebyla ... přesto však doufal ... vlastně nedoufal, on věděl, že někde musí být ... přece ... to není možné ... takovou chybu by neudělal ... blbá, blbá a dětinská chyba ... to není možné ... někde musí být cesta ... dostanu se z tohohle a pak už tvrdě zaútočím na protivníkova krále ... ale, cesta ven už není, není? Když chtěl uklízeč sklidit figurky ze šachovnici málem mu řekl pěstí, co si o tomto troufalém činu myslí. Jenom blízkost televizních kamer ho včas zarazila – podíval se na ně ... zmetci, paraziti ... usmál se ... byl to umělý úsměv nešťastného a poraženého umělce! Každá kamera to rozpozná a tyhle byly naprosto neúprosné!!! Snímaly a snímaly, tuny materiálu o bezvýchodnosti situace olympijského vítěze ... no to je prostě bomba.

“La Bomba please!” v Della Gazzette v Italském Milánu strhal rekord v prodaných výtiscích. Přes celou úvodní stranu byla fotografie L. Battlese se slzou v oku a se skloněnou hlavou nad dávno skončenou šachovou partií – tento snímek obletěl svět! Pravda je jenom jedna, Laurent Battles zbaven neporazitelnosti, Laurent Battles shozen zpátky na zem! Italský tisk si vůbec nebral servítky – poslal olympijského vítěze zpět do země lidoopů. Jeho celoživotní výsledky byly zapomenuty, během jediné sekundy se z mistra stává přebytečný plevel ... už není potřeba takových mistrů. Francie se stala terčem posměchu! V jejím středu, pod její národností se prý skrývá ten “olympijský vítěz” který si neporadí s malým chlapcem? Styď se Francie!

A jak na to reaguje Dailly France List? Docela prostě! Laurent Battles pochází z Velké Británie, kde má také většinu svých příbuzných, do země galského kohouta se přistěhoval až když mu bylo 9 let. Laurent Battles je ... Angličan? Zcela jasná odpověď francouzského tisku vyvolala rozporuplné reakce z řad obyčejných lidí ... proboha tak L. Battles není náš? No to je dobře, ta ostuda, kdyby snad byl ... uf, to jsem si ale oddechla!

... proboha když teď zavrhli Battlese, co když příště přijdu na řadu já!!! Je tohle správné ... , tak uvažovala většina francouzského lidu – převážně střední vrstvy nemohly pochopit, že je francouzský tisk něčeho takového schopný ... ještě před deseti dny hlásat: Laurent Battles, národnosti francouzské ... vybojoval první šachový titul pro zemi galského kohouta a dnes? ... kdo je to L. Battles? Hnus, který zachvátil francouzský lid rozněcoval především vysokoškolský profesor Christophe Chaintreuil!

Ještě týž večer Laurent Battles v dosti podnapilém stavu vyrazil do ulic. V hospodě “ U umělé růže!” do krve zmlátil postaršího muže, který mu blahopřál k získání olympijského zlata aniž by věděl, že Battles právě utrpěl největší porážku svého života. Však za tuto chybu zaplatil tento odvážlivec cenu nepopiratelně velkou – dvě zlomená žebra, nespočet podlitin a nakopnutý močový měchýř. Inu nikdy si nezahrávejte s neštěstím druhých, bohužel vědomí, že jste o tom nevěděli Vás neomlouvá!

Laurent Battles pokračoval ve své pouti dál, na chvíli se zastavil v supermarketu, aby si koupil cigarety – bohužel však zapomněl zaplatit. Inu co, stane se! Pak jeho kroky zamířily k jediné příznivé duši – Irena von Bruncwik bydlela na Palisade 17. Předtím než zmáčkl zvonek, zaváhal, zda má právo žádat tuto čistou dívku o pomoc? Však nemohl jinak. Zazvonil, nikdo se neozýval, zvonil tedy dál a dál ... v tu chvíli ještě netušil, že Irena stojí ve třetím patře schovaná za záclonou a oknem už dobré tři minuty pozoruje dole se kymácejícího Battlese – bylo jí ho líto, ale zároveň si uvědomovala, že kdyby ho pustila dál, jeho smůla se přenese ... i na ní. To bohužel bylo na její křehounkou povahu příliš velké sousto a tak ... nezbývala jiná možnost než dělat, že není doma! Battles se s touto možností spokojil – zamířil tedy na Chiaputský most a tam zatoužil provést něco naprosto šíleného ... a ten pocit ... ten pocit ... byl ...

Když Christopha Chaintreuila vzbudila policie v půl páté ráno, nejdříve nechtěl uvěřit, že ten kdo se prochází v tuto nekřesťanskou hodinu po svatém mostě je Laurent! Když však dorazil na místo musel svou původní představu zavrhnout – byl to on a co víc, byl naprosto namol. Kymácel se na nejvyšším místě mostu pěkně ve směru větru, bylo to komické a zároveň politováníhodné! Laurent Battles – jeho středoškolský spolužák stál na pokraji smrti a jediný, kdo ho mohl dostat zpět, byl ... alespoň jak se domnívala policie ... on, Christophe Chaintreuil – jeden z nejobávanějších výběrčích daní v Jižní Francii! Christophe Chaintreuil – spasitel. Ta představa se mu hodně líbila. Ale L. Battles potřeboval pomoc a potřeboval ji hned a tak ... osobní hodnocení ustoupilo do pozadí, rázně vytrhl hlásnou troubu policejnímu inspektorovi a zakřičel do ní: “Laurente, koukej slézt dolů nebo si tam pro tebe dojdu!” Laurent jakoby neslyšel a tak ... aby dostál svému slibu, musel Christophe nahoru za ním – a to se mu vůbec nezamlouvalo, ale co se dá dělat. Tak šup a už stál jen pár metrů od Laurenta, když se on otočil. V první chvíli (možná pod vlivem alkoholu) Christopha nepoznal a tak se na něj pořádně zašklebil, však po chvilce kdy do zorného pole dostal Christophův obličej, jakoby se po deseti minutách poprvé nadechnul – došel až k Christophovi a bez zbytečných slov mu zabořil hlavu do ramene a plakal ... a plakal.

A Christophe? Slova jako rozpaky nebo pocit vinny neznal a tak se nejvíc bál myšlenky, že teď, když se po 12 letech shledaly dva dávní spolužáci, je největší hrozba, že spadnou dolů z mostu a zaplavou si ve studené Seině!

“Je to jen zkouška, blamáž?” tak taková slova napadala Laurenta! Chápání skutečnosti se vymykalo jeho poli působnosti – stopa alkoholu silně podkopala jeho pocit uvědomění sama sebe!!! Je to dobře, je to špatně? V tu chvíli nemohl vývoj svých myšlenek správně posoudit. A tak mu nezbylo než vydat se na milost či nemilost svému bývalému příteli, ještě ze střední školy – přišel sem pravděpodobně jen kvůli němu! Kolik může být hodin? Není to jedno? Je tady – on je tady ... co víc si přát! Můj ty Bože ... “už zase slzy podkopávají mou autoritu”, prohrávám! A jsem s tím spokojen. Naprosto spokojen – extáze!