Kostka

tam měl být, hledej, holka“, odpovídala jí z kuchyně matka. Lenka stála na špinavé podlaze p„A na polici nebo v bedně?“, ozýval se z půdy Lenčin melodický hlas. „ Já nevím, někde by ůdy a rozhlížela se. Před sebou měla starou, chatrně vyhlížející polici a po pravé ruce bednu bez víka, plnou nejrůznějších věcí. Povzdechla si a začala se probírat vrstvami prachu, první těmi přehlednějšími na polici. Byly tam krabičky plné hřebíků a šroubků, dva oprýskané dřevěné metry, vrtáky, kladívka, dláto, pilníky a další předměty, většinou nářadí, ale našla i svůj sešit krasopisu z druhé třídy, pytlík jedu na krysy a staré tranzistorové rádio. To co, hledala, tam ale nebylo. Její matka dnes zabila krůtu a chtěla ji zvážit. Kuchyňská váha ovšem nestačila, takže paní Skořápková poslala dceru pro mincíř. Na polici nebyl  a Lenka se s nechutí pustila do přebírání chuchvalců prachu v bedně. Vyskládávala z bedny plno drobností, které se tam po léta ukládaly se slovy : „Dej to do bedny, může se to hodit“.U Skořápků to nebyla jen nějaká bedna, byla to Bedna, která si zasloužila úctu, poslední záchrana hledajícího. Co nebylo nikde jinde, našli jste v Bedně. A když ne, nebylo to už nikde. Lenka zanedlouho zjistila, že tohle je ten druhý případ. Ale ještě předtím shledala, že ji to vlastně baví. Nacházela dávno pohřbené věci, panenku, kterou postrádala od osmi let, jen o něco mladší peněženku, v níž objevila dvě staré stravenky a federativní desetikorunu, a sešit se sbírkou žvýkačkových nálepek. Vlastně už zapomněla, co vůbec hledá. Hledání jí bylo sentimentální připomínkou, že také kdysi byla mladá a bez starostí.

   Pak vzala do ruky jakousi kostku a cítila, že jí není úplně neznámá. Něco uvnitř jí ji spojovalo s raným mládím a především s tatínkem, ale nebyla schopná říct nic konkrétního. Kostka byla šedá a na svoji velikost velmi těžká, Lenka poznala že je z olova. Byla téměř dokonale vyrobená, ale několik nepravidelností prozrazovalo, že je přece jen ruční výroby. Na stranách měla široké vpichy, uspořádané stejně jako na kterékoli jiné hrací kostce. Po seříznutých hranách zůstaly uzoučké plošky. Lenka s ní zkusila hodit a až se zalekla, jak silný zvuk vydal náraz na dřevěné dno krabice. Kostka zůstala ležet nahoru pětkou. Vzala ji do kapsy. Venku vysvitlo slunce a jeho paprsky prostoupily vikýřem a dopadly na Lenčinu šíji. Usmála se. Podívala se na posledních pár předmětů v bedně, zjistila, že tam už ni zajímavého není, vrátila do ní vyskládané předměty kromě některých, které chtěla ukázat mámě, oprášila se a sešla z půdy.

   „ Máš?“, zeptala se matka. „Co? Jo ten mincíř. Ne, není tam.“  „Tak ho asi táta dal jinam. To už nám neřekne“,povzdechla si. „Hele, co jsem našla“, ukázala Lenka, aby matku vytrhla ze smutku. „ No jo, to je ta tvoje panenka, co ses nás tehdy naotravovala, abychom ti ji pomohli hledat. Co je to za sešit? Lenka Skořápková – krasopis.No vidíš, jak pěkně jsi tehdy psala.A dnes škrábeš, že se to nedá přečíst. Ta kostka… tu přece kdysi vyrobil táta.Pak se dozvěděl, že olovo je jedovaté a radši ji schoval, abys ji neolizovala.“ „ Do Bedny“, doplnila Lenka.

    „Tak tu krůtu už asi nezvážíme“, řekla matka. „ Asi ne“, souhlasila Lenka. „Počkej, něco mě napadlo. Osobní váhu přece máme.Zvážím se s krůtou v rukách a pak bez ní. A jenom to odečteme“, usmála se Lenka vítězně. „To mě teda nenapadlo, holka.“

   Lenku vzbudilo zazvonění telefonu. “ Prosím“, řekla rozespale. „ Snad ještě nespíš“, zasmála se ve sluchátku Petra. „No jo, včera jsme to s holkama trošku protáhly.“ „Hele, my se s Mirkem večer stavíme, jo? „Určitě, přijďte. A hodně mi toho doneste.“ „Spíš ty nám toho hodně nachystej, ať si toho můžeme hodně odnést“, slyšela Lenka Petřin zvonivý smích. „Tak dobře, před osmou, jo? Papa…“ Zavěsila a pomyslela si, že dnes zase bude muset ošidit učení francouzštiny, na kterou chodila do kurzu.

   V půl desáté večer seděla Lenka s Petrou a Mirkem ve svém obýváku a cítila se dost nepříjemně. Láhev vína byla již minulostí a v místnosti se pomalu rozprostírala nenápadná a nepojmenovaná, avšak patrná nuda. Lenka nebyla nejzábavnější hostitelkou a bála se myšlenky, že přátelé odejdou a ona zůstane po zbytek večera osamělá. Měsíc po rozvodu s manželem nechtěla být ani na jediný večer sama, vystavená depresivním myšlenkám.

   Proto bezmocně navrhla: „Nechcete si zahrát třeba Dostihy?“ K jejímu údivu Petra s Mirkem souhlasili, dokonce se jí zdálo, že jejich alkoholem povzbuzený zájem nebyl ani předstíraný. Šťastná, že její společnost je zachována, sáhla do skříně a vytáhla velkou krabici s nápisem “Dostihy a sázky“. Společně složili hrací plán, rozdělili si figurky a když zjistili, že mají jen jednu kostku, Lenka si vzpomněla na svůj nález z půdy. Zašla k věšáku a z kapsy modré větrovky vytáhla onu olověnou kostku. „Hele“, pochlubila se. „Pěkná“, řekl Mirek. „Dost těžká.“ „Olověná.“ „Co když ne“, napadlo ho. „Třeba je zlatá…“ „ Ale prosím tě, vždyť ji táta sám vyráběl. Víš, kolik by stálo pět deka zlata?“ „Právě, že vím“, uzavřel to Mirek. „Tak co, hrajem?“  „Jasně.“  „Trojka, kupuju Lady Anne …“

   Lenka zapnula krátce před zprávami televizi. Za chvíli se ozvala znělka a na obrazovce se objevila dvojice moderátorů, pozdravili se svým obvyklým příjemným výrazem –„ chachacha to máme dnes krásný den v lanovce uhořelo dvacet šest lidí a vaše televizní noviny jsou s vámi“ – a začali číst svůj dnešní příděl zpráv. „Kdo se dnes v noci chvíli díval z okna, musel si myslet, že se příroda zbláznila. I meteorologický ústav hlásí naprosto unikátní změny počasí večer a v noci ze čtvrtka na pátek. Déšť se střídal s bouřkou a jasnou oblohou, bylo zaznamenáno i sněžení. Odborníci nad tímto velkým aprílem kroutí hlavou…“  To bylo mezi slovníkem hlasatelů složeném z trapných frází normální. Pokud se něco ještě nestalo, vždy před tím odborníci varují, když se to už stalo, odborníci nad tím kroutí hlavou, případně se jakoby zázrakem nikomu nic nestalo. A když bylo takových klišé ve zprávách pět, Lence se z toho chtělo bez ohledu na její ženskou křehkost blít. Ale ta zpráva sama byla docela zajímavá. Kdo to kdy slyšel?

   Když skončily zprávy, rozhodla se, že v bytě trochu uklidí. Od včerejšího večera na stole zůstala miska s buráky a slanými tyčinkami. Lenka neměla chuť, takže misky schovala a láhev od vína vyhodila. Pak vytáhla vysavač a začala vysávat obývák. Hubice vysavače po chvíli na něco pod židlí narazila, Lenka se sehnula a vzala do rukou svou kostku. Těžkou šedou olověnou kostku. Včera si to neuvědomovala, ale měla pro ni jakousi zvláštní přitažlivost. Položila Kostku na stůl. Tak o ní uvažovala, jako o Kostce, která si plně zaslouží velké písmeno na svém počátku. Uklidila vysavač a vrátila se ke Kostce. Vzala ji a hodila s ní. Ostře zarachotila na dubovém stole a padla na ní trojka. Okno zapraskalo pod náporem větru. Lenka znovu hodila a venku vysvitlo slunce. Lenka začala něco tušit.

   Lenka vzala kostku do ruky. Dnes ráno měly s Petrou v plánu jít na koupaliště, ale venku nebylo moc teplo. Lenka byla rozhodnutá naházet si ideální počasí. Hodila. Kostka se zastavila na trojce a vítr venku ještě zesílil.Hodila podruhé, padla dvojka a na okno dopadlo několik kapek. Hodila potřetí. Kostka opět udeřila do stolu, několikrát se otočila a pak se zastavila. Zastavila se na hraně a zůstala tak. Zastavila se na hraně. Lenka se ani nestačila podivit a začala se rozplývat. Všechno se začalo rozplývat. A za chvíli nebylo nic, nebylo okno, nebylo slunce, nebylo počasí, nebyl svět, nebyla Lenka, nebyla Kostka a nebylo nic. Protože na Kostce nic nepadlo.