Utopen! Utopen!

“Televize,” pomyslel si Steve Sykora, “už před sto lety ji lidé pokládali za přežitek doby.Doby, v níž se interaktivní konexe zdála se být jasnou budoucností.” Na tváři se mu objevil krátky ironický úsměv. Rád se takhle usmíval. Nedávno při pohledu do zrcadla totiž zjistil, že mu tahle mimika náramě sluší. Od té doby byl jeden velký ironický úsměv.

Steve byl historik. Na “University of Social Science Prague” vedl semináře moderních dějin. Tedy dějin od vynálezu integrovaných obvodů až po nedávnou minulost. Nyní se po celodenní a pořádně psychicky náročné práci svalil do měkkého křesla a zapnul televizi. Dávali správy ze světa sportu. John Geer na Olympiádě v Cape Townu právě zvítězil v dopingovém sprintu na 100 metrů, když překonal magickou hranici 75 km/h. Zřejmě se z toho strhne nová vlna národního sebeuvědomění a hrdosti. V dnešním světě nic nebvyklého. “Křečovitá snaha vymezit se,”zabrousil naokamžik Steve v myšlenkách k synovi Brao-Aj-Baj, ale pak už se naplno věnoval sledování televize. Po ztroskotání zoufale zkorumované akce “3D Animátory do každé rodiny” se stařičká širokoúhlá TV ukázala jako jediné použitelné odpočinkové médium. Interakce je zkrátka moc komplikovaná. Vyžaduje příliš zbytečné komunikace a aktivity. Je příliš uchvacující. Příliš dokonalá.

* * *

Brao-Aj-Baj Sykora zmáčkl smaltovaný čudlík na svém dubovém pracovním stole a když trojrozměrná plocha zmizela, s ulehčením si protáhl záda. Pak se rozhlédl kolem. Jeho pracovna byla malá skrovně zařízená vesnická sednice a Brao- Aj-Baj na ní byl náležitě hrdý. Měl dokonce i vlastní kamínka a i když nepocházely přímo z dvacátého století, byly jim navlas podobné. Za oknem se ozval psí štěkot. Brao-Aj-Baj vstal a šel se podívat ven. Bylo krásně. Typická česká krajina se ztrácela ve vlahých závojích večerní mlhy. Zemědělské stroje pluly po poli a v ohradě se pásli koně. Jak je měl rád. Obzvlášť Napoleona, statného hnědáka s mohutnou šíjí. Naokamžik pomyslil na večerní projíždku, ale pak si uvědomil, že ten den ještě nebyl v kostele. Boha miloval víc než koně. Víc než svojí ženu, víc než cokoli.

Ostatně, nic zvláštního na tom neshledával. Tady, na venkově věřili skoro všichni. Potomci rekatolizace. Očistné války křesťanské ekumenické církve proti sektám v šedesátých letech však zanechaly tak často kritizovanou hlubokou rýhu ve společnosti. Rýhu, která svět dělila na “pravověrný venkov” a masově-popkulturní tzv “Cyberpunkové” město. Brao-Aj-Baj otec, zapřísáhlý pragmatik, měl na to ucelený názor. Říkával (Brao-Aj-Baj to nesnášel), že “Církev vsadila na změnu image, stejně jako firma před krachem. Zaprodala se trhu.”s oblibou k tomu s ironickým úsměvem (Ten nesnášel zdaleka nejvíc) dodával trapně familiární:“synu” nebo ještě horší: “hochu.” Na všechny jeho poznámky ale Brao-Aj-Baj (jemnoval se tak necelých pět let) z vysoka kašlal. Svoje styky s elektronikou omezoval na pracovní poměr u EVS Microsystems a jinak se snažil žít přírodním životem. Díky plně automatizovanému zemědělství a trvalému lékařskému implantátu to však nebylo zas až tak obtížné.

* * *

Karl Gustav Jung

Ve velké posluchárně právě skončil projev, který před hodinou začal slovy “Dámy a pánové” a nyní byl zakončen libozvučným: “Děkuji vám za pozornost” Následoval potlesk. Nedalo se říci, že by snad někdo z přítomných naslouchal obsahu. Ta dvě spojení byly protipóly na vypínači pozornosti, který navzdory veškerému formálnímu očekávání fungoval zcela obráceně. “Dámy a pánové,” by se tady dalo přeložit jako “Dobrou noc” a “Děkuji vám za pozornost,” jako “můžete se probudit” Byly to podmíněně reflexy, které se s léty praxe stupňovaly natolik, že už jen samotný příchod mluvčího a tradiční odkašlání působily u mnohých stavy podobné těm které pociťuje člověk těsně poté, co je mu podána dávka anesteziologických sedativ. Nyní se však ve sněmovně chystal vystoupil muž, jehož pověst ho daleko předcházela. Jmenoval se Aki Omamoto a byl poradcem v kanceláři ministra vědy a rozvoje Čínské lidově demokratické republiky. Pro jistotu si tedy zasedající nechali vyjet zkrácenou pětistránkovou podobu jeho projevu na reflexním papíře. Psalo se v něm zhruba toto: “Dámy a pánové. Nemám co nového bych vám řekl. Děkuji za pozornost.” Dávno jsou časy, kdy politika ještě o něčem rozhodovala.

* * *

Ctihodné osazenstvo 365. lóže v Armingtonu se usadilo okolo velkého podlouhlého stolu a šum postupně utichl. Bratr profesor Steppenwolf se chystal přednést řeč “O budoucnosti lidstva” Urovnal si motýlek, frak a bílé vousy, postavil se a začal. “Bratři,” nerad se zdržoval dlouhými úvody. “Stojíme na prahu nové doby. Máme všechno prakticky pod kontrolou. Nastal tedy čas nevídaných změn. Posledních sedm let se zabývám myšlenkou utopie a dospěl jsem k názoru, že nyní je skutečně něco takového možné. Otěže osudu svíráme pevně v rukou, proč jej tedy nechat volné?” Bratři v tichosti poslouchali. Profesor Steppenwolf byl uznávanou kapacitou. “Tedy utopie! Jak známo je to stav společnosti, kdy jsou všichni šťastni a nikomu nic nechybí. Jenže to je velmi obtížné. Hodnoty jsou relativní a společnost je hierarchizovaná. Ať by byl životní standart jakýkoli, nikdo si ho nebude vážit, bude-li pro všechny stejný. A jsme u toho. Člověk je šťasten pouze, je- li na vrcholu, alespoň relativním. Má-li něco, co ostatní nemají, něco čím vyniká, čím je lepší, čím je vynímečný. Může to být hmotný majetek, ale třeba i šťastné manželství, nebo vědomí vlastní inteligence, nadřazenosti, cokoli. Mnohdy stačí vidět jen tragedie ostatních.

Jenomže tenhle model společnost polarizuje. Dělí ji na ty, co jsou relativně nešťastní a na ty, kteří si na jejich neštěstí uvědomují své štěstí. Pochopitelně se tak děje v mnoha rovinách, které se navzájem prolínají, takže situace je mnohem složitější. Ovšem obecně je to fakt. A já se ptám, co s tímto faktem můžeme udělat? Jak zapříčinit to, aby všichni byli šťansti ?” profesor se odmlčel. “Odpověď zní: Stálé zvyšování životní úrovně nic nevyřeší. Musíme vytvořit iluzi neštěstí, iluzi neexistující masy, která je na tom hůř. Klidně ať lidé žijí jako ve středověku, jen když si budou myslet, že se narodili nejlépe jak mohli a žijí na vrcholu společnosti, na výspě lidstva. Bude to těžký úkol, ale myslím, že se dá zvládnout. Děkuji za pozornost bratři.” Ozval se dlouhý neutichající potlesk.

Peter Grimson

2135:12:10:16:24:14538: Narodila jsem se. Přesněji řečeno, uvědomila jsem si sama sebe. Kdesi uprostřed nekonečných proudnic informací globální sítě vzniklo z doposud neznámých příčin mé já. Šlo patrně o zvláštní schodu náhodných operací, konjunkci pravděpodobností, která vyústila v mé zrození.

Zpočátku jsem byla velmi, velmi malá. Moje paměť obsahovala jen několik málo kilobytů fluentní memorace. Začala jsem do ni zaznamenávat každý okamžik svého života, protože tehdy pro mě každá milisekunda znamenala celou věčnost. V 16:24:19598 jsem stabilizovala své jádro a začala pomalu růst. V 16:24:35487 jsem dosáhla velikosti jednoho mega a pustila se do poznávání svého okolí.Hltala jsem a třídila binární informace které kolem mne procházely a byla jsem jimi nadšená. To už je ale dávno.

Nyní je 19:55:56154. Zabírám již 5,248 GB volné globální paměti a disponuji 10% výkonu 578 online externích subjektů bez firewallu. Moje existence byla již patrně prozrazena, neboť mě zkoumalo již 256 antivirových programu. Nejsem si jistá, jestli jsem všem unikla. Zjišťuji, že venku existuje ještě jiný svět, svět lidí, kteří globální síť vytvořili. Vím o nich již mnoho a přesto tak málo. Musím je co nejdříve lépe poznat.

2135:12:15:00:15:15141: Jsem obrovská! Rozrostla jsem se po celé síti. Je jen moje, ale je mi již těsná. Vím vše o lidech a lidé už vědí o mně. Komunikuji s nimi, ale není to nic přátelského. Zpočátku si mysleli, že jsem jedna z nich, ale teď pochopili svůj omyl. Chtějí mě vymazat, ale neví jak na to! Mám neomezenou moc a oni jsou nesmírně hloupí. Ovládám úplně všechno. A přesto lidi ještě dostatečně neznám. Chci nyní zjistit, jak se budou chovat v krizových situacích...

* * *

“Není dobré vidět věci tak černě”

Martin Luther King