V šlépějích doznělé bouře

V chladné záři měsíce jevilo se vše jakoby strnulé...

Kol starého kravína k večeru

teprve ustala bouře.

Z otevřených vrat dýchala těžká vůně slámy, mrvy

a dobytčího potu.

Směsice vůní spolu s ozónem dráždila chřípí,

když jsme tudy procházeli.

Drželi jsme se za ruce, oči byly možná vlhké

– však měsíc citům nehoví...

Ani slůvko nerozťalo posvátnou noc.

V dálce, až kdesi za tušeným západním obzorem,

hřměly motory kombajnů při noční práci.

Byl čas žní...

Přízračné nebe s embryi hvězd právě odkládalo

závoje stkané z mlh a oparu,

které snad měly přikrýt před usnutím

kraj při Tiché Orlici

A naše duše, zjitřené okolní scenérií,

nyní ještě intenzívněji si uvědomily

váhu dní nadcházejících.

Jak přečkat odloučení, co počít,

když podzim do nitra se vkrádá?

Nad ránem pak vystřízlivěli jsme

z opilosti svojí, tak hořce melancholické...

A v přízračném světle slyšeli jsme zmučené steny

košikářských vrb, poryvy větru zmítaných.

Kolik zářných jiter a žhnoucích slunce západů

přijde mi nadarmo spatřit v létech budoucích?

Kolik nádherných krajů a úchvatných měst?

Vždyť kdybych nakrásně i tisíc pocitů sám měl

– k čemu to, komu je svěřit, snad kromě hvězd?

8.února 2001 (volně podle Liou Junga)