Útok

“Do útoku! Všichni ze zákopů! Vpřed!” zařval velitel naší čety.

Vyběhl jsem i já – běžel jsem, klopýtal – nevnímal jsem okolí.

Za chvíli mě doběhl seržant:

“Ty hovado! Běžíš na druhou stranu – proti našim, němci jsou na druhý straně. Blbče blbej.”

Elegantně jsem udělal otočku o 180 stupňů a rozeběhl jsem se – tentokrát už správným směrem, v ruce jsem držel pušku. Byla těžká – a každým krokem ještě těžší. Doběhl jsem naší četu, všude na zemi ležely mrtvoly – pěkně jedna vedle druhé – usmívaly se – nebo se mi to možná jenom zdálo. Přes několik jsem musel přeběhnout – čerstvé maso, pod nohama jakoby se ještě hýbalo. Bylo mi zle – chtělo se mi zvracet. Nemohl jsem dýchat, nohy neposlouchaly, uklouznul jsem a sesunul se do bláta.

“Zvedej svůj zadek! Padej! Padej!” seržant byl zase za mnou. Jakoby si mě hlídal. Zvedl jsem se a běžel dál. Přede mnou umírali mí kamarádi – německý kulomet je kosil s neuvěřitelnou rychlostí. Jak lidé přede mnou umírali, pomalu jsem se posunoval dopředu – začínal jsem být na řadě.

Byl jsem teď v první řadě, očekával jsem, že mě v nejbližší době dostane jeden z těch skopčáků. Už to musí přijít – teď jsem dobře na mušce. Ale ... nic ... běžel jsem jako šílenec. Doběhl jsem k německým zákopům. Najednou jsem si uvědomil, že nevím co dál – byl jsem smířen s tím, že sem nikdy nedoběhnu!

A pak jsem vytrhl z opasku granát a ... hodil jsem ho do díry, seknul jsem sebou na zem. Ohromná rána rozbila zem kolem mě, něco mě štíplo do ramene. Necítil jsem bolest, ale nechtělo se mi zvedat. Zavřel jsem oči – představoval jsem si, že jsem na pláži.

Nějaké stíny se míhaly kolem mě. Trochu jsem se pootočil a ... leknutím sem ztuhnul. Všude kolem mě šli do protiútoku němčouři. Ležel jsem dál, hlavu přitisklou do bláta a nedýchal jsem. Minutu, dvě, deset – vždy jen kraťounký nádech a pozvolný výdech. Vedle mě se sesul německý voják – už neměl půlku tváře, ale ta druhá se dívala tak nějak vesele, smířlivě – vypadal jako kdokoliv z nás, kdyby neměl německou uniformu pravděpodobně bych s nim šel na pivo, ale takhle ... Zabíjet, zabíjet ... zabíjet a umírat ....

Vzpomněl jsem si na svou malou holčičku – na co asi myslela, když umírala. Sotva 12 minut na tomhle světě a teď ... do očí se vedraly slzy ...

Sundal jsem si přílbu a postavil se ... rozpřáhl ruce, zavřel oči ... z pouzdra u pasu jsem vytáhl revolver, přiložil ho ke spánku – po tvářích nezadržitelně tekly slzy jako perly ... mořské ...

Za několik minut už po jeho mrtvém těle pobíhaly jednotky ustupující německé 111. divize a postupující francouzské osvobozenecké armády.