Ptáče

Bílé ptáče smutkem pláče,

když křidélka mu stříhají.

Již nikdy nikam nedoskáče

a kapky krve prchají.

 

Bez pohybu leží v mechu,

oči v slzách pohřbené.

Již končí síla jeho dechů,

dřív bílé peří - červené.

 

Bolest jemu způsobená,

jen za to že chtělo žít.

Křidélka mu ustřižená,

měla kdesi v nebi být.

 

Již nepozná krásu letu,

též krásu slunce západu.

Řekněte jestli se pletu,

já stejnou mám teď příhodu.

 

Dal jsem poznat svoje srdce,

tu knihu nikdy nečtenou.

Teď kvůli tomu je v něm trpce,

ať city v něm se rozplynou.

 

Ať již nikdy nepocítí,

tu tíhu hnanou zklamáním.

Ať v něm roste rudé kvítí,

jenž touhu zas žít pohání.

---