Strýček

  Jednoho dne se Strýček probudil a dýchnul na něj svěží vánek jarního vzduchu, té směsice, provoněné nádhernou vůní Života.

  Protáhl se tedy na své dubové postýlce, kterou měl tolik rád, protřel si oči, posadil se, jako vždy se kolem sebe rozhlédl a naskytnul se mu nádherný pohled na prosvětlenou místnůstku, kterou měl tolik rád.

  Zažil v ní neopakovatelné okamžiky svého obyčejného, ale přesto velice šťastného života. Vždy se rád probouzel za této situace, která mu skýtala uspokojení v tom, že JE.

  Jeho domek stál na okraji lesa, rozprostírajícího se na velkém kopci a výhled tu byl nádherný. Žil na samotě, ale přesto Nebyl sám.

  Pod kopcem stála krásná vesnička, plná lidí, které měl tolik rád.

  Pomalým rozvážným krokem vyšel ze svého domu a odebral se ke studni, kterou sám kdysi vyhloubil a v její nádherné a jiskřivě čisté vodě se opláchnul, což ho nadobro probudilo, neboť vodička byla taky řádně studená.

  Jako každé ráno nakrmil zvířátka, které choval a teprve potom se nasnídal sám. Kus čerstvého chleba a krajáč mléka mu udělal velmi dobře. S plným žaludkem se mu zdál Svět zase o něco jednodušší a krásnější.

  Když pojedl, jal se připravovat na cestu do vesnice. Přípravy spočívaly v zapřažení jeho dvou krásných koní za vůz, který mu kdysi vyrobil jeho dobrý přítel Josef. Zapřáhl tedy koníky, naložil na vůz proutěné košíky a rozjel se na trh, aby prodal a při troše dobré lidské vůle také něco utržil.

  I peněz je člověku třeba, když kručí v břiše nebo prší do domu a je třeba opravit střechu. Přes tyto základní lidské potřeby byl však velmi skromným člověkem. Dokázal se radovat i z malých věcí, neboť k tomuto přístupu byl již od malička vychován. Teď, za nelehkého životního údělu obyčejného člověka se mu tato výchova hodila. Byl prostě skromný, a proto mu život, i když ne vždy růžový, voněl a chutnal.

  Sjel tedy do vesnice a na malém náměstíčku postavil, jako každý den, svůj malý stánek, nachystal své zboží tak, aby pohled na něj lahodil oku zákazníka a začal nabízet. To spočívalo v debatách s lidmi, které již dávno znal a věděl, že jeho košíky se budou zřejmě kupovat věčně, protože lidé neustále něco nosí a přenášejí a u každého, i toho nejkalitnějšího košíku se jednou ouško utrhne či dírka vloudí. A proto bude třeba dále vyrábět nebo opravovat.

  Když část svých košíků prodal a s lidmi poklábosil o všedních denních záležitostech, poptal se na jejich zdraví, na děti a staříčky, jak se všichni mají, odpověděl na pár dotazů, poskytnul také několik rad, ať již více či méně užitečných, počalo se pomalu šeřit a vzduch zavoněl krásným jarním večerem.

  Naložil tedy zbytek košíků, pobídl koně a vydal se směrem k lesu. Jak se vzdaloval, nebylo ho již po chvíli vidět a zmizel za horizontem nejbližšího kopce, vstříc domovu.

  Měl z toho všeho dobrý pocit, který se mu zřejmě uchová až do doby, kdy bude moci každý den vykonat něco užitečného a hřejivého lidské duši i tělu.

  Nebyl z těch, kdož očekávali převratné změny či proměny. Vědom si všedních životních a denních skutečností, tak jak se dějí, byl spokojen z prací, kterou vykonal.

  Kdyby však nebyly košíky, domek, studna a vůz, zůstali by tu přec lidé a lesy a zvířata a země, a také nebe, které je v noci plné hvězd, pod kterými se dá spát a snít.