Kouty

Vešla do tmy. Nevěděla, kam jde, kam má vlastně namířeno. Jediná výhoda byla, že nemohla zabloudit. Tma ji naprosto pohltila. Každým krokem do neznáma se do jejího nitra nořila prázdnota. Prázdnota, která neznamená nic a všechno.

Svazovala ji nemohoucnost, ale úzkost nepocítila ani na jediný okamžik. Věděla, že se dřív nebo později musí něco změnit.

Kolem se však stále rozprostírala neproniknutelná tma. Ale ne natolik neproniknutelná, aby na sobě necítila něčí pohled. Spalující, milující a zároveˇˇn nenávistný, vševědoucí. Tak důvěrně známý, a přesto tolik vzdálený. Snažila se ho zachytit. Marně. Věděl o ní, a ona o něm. Něco jí však bránilo v touze po poznání, kde má pohled své oči. Tušila, že tajemství bude brzy odhaleno, ale že ještě nepřišel pravý čas. ˇˇCas odhalit skryté a skrát odhalené.

Cítila jakousi změnu, nedokázala ji popsat. Jen v mysli spatřila černou mlhu, která jí udávala směr. Směr vedoucí do neznámého důvěrna a snad i do záhuby. I když to všechno jí nahánělo hrůzu, dokázala překonat samu sebe a ve své pouti pokračovat. Věděla. že když podlehne, bude do konce života litovat. Trpce litovat.

Cítila tlak na spáncích, prázdnotu. Teprve teˇˇd ji začal pronásledovat pocit šílenství a beznaděje. Nenáviděla se, nenáviděla své tělo, svou duši, vše, co s ní jakkoli souviselo. Do hrdla se jí dral výkřik, přesto ho nedokončila. Věděla, že když podlehne čemukoli, pohltí ji tma...

Zavřela oči a zaˇˇtala pěsti. Uchovávala si tím pocit, že svůj osud drží pevně v rukou, ačkoli znala pravdu. Pravdu o lži. ˇˇCerná mlha se stávala nenávistnější a nenávistnější. Nevedla, dusila. Dusila touhou po slabosti a utrpení. Začala utíkat. Každým krokem se nořila do tmy a tma do ní. Měla pocit, že jen konečky jejích prstů jsou stále ještě svobodné.

Otevřela oči. Neviděla nic, jen své ruce a světlo. Ztratil pojem o sobě samé, ale rozhodla, že jen světlo ji může spasit. Utíkala, ale světlo se vzdalovalo stále rychleji. Nemohla dál, ne takhle. Bez těla a s černou mlhou. Chtěla ji ze sebe vytěsnit, navždy se jí zbavit. ˇˇCím vice se snažila, tím zuřivěji se jí mlha vysmívala. Chladný ironický smích. Smích ohnivého démona, který se jí usadil na mozku a s každým beznadějným nářkem, jako by se zabydloval a nehodlal své nové obydlí opustit. Sžila se s ním. Zlomil její tělo, ale ducha zlomit nemohl. Pocit bezvlády nad její osobností ho deptal. Chtěl se vším skončit. Zavedl ji k řece. K ze tmy vystoupivší křišˇˇtálové řece. Znala ji. Netušila odkud, ale věděla, že ji miluje. Miluje silnou, neklamající láskou, kterou mohla pociˇˇtovat jen k ní. A jen jednou v životě. Věděla, že tenhle pocit je neopakovatelný. Užívala si ho. Vychutnávala její barvu, její tvary, její šumění, její záři. Ucítila světlo. Světlo v ní samé. Nemohla ho vidět, jen cítit. Světlo rostlo, naplˇˇnovalo ji. Věděla, že teˇˇd se konečbě černá mlha stěhuje pryč. Pryč od ní a od jejího štěstí. Měla pocit, že ji zahlédla, jak se plíží podél zdí. Nikdy předtím si neuvědomila, že tento prostor má nějaké zdi. Nevypadaly jako zdi, ale přesto to věděla. Byly rovné, hladké, a přesto věděla, že v sobě skrývají spoustu záhybů, koutů, hrubosti. V jednom z těch koutů se skryla i mlha. Vyčkávala na svou další příležitost, aby ji pohltila.

V jednom z těch rovných koutů se cosi zablesklo. Neměla ponětí, co to bylo a proč to spatřila až teˇˇd. Najednou pocítila, že přišel čas. Pravý čas. Poznala oči. Upřeně ji sledovaly. Věděla, že onen spalující pohled patřil jim a začínala tušit, proč procitla až teˇˇd. Teprve teˇˇd byla připravena poznat pravdu.

Oči patřily jí samé. Její oči ji celou dobu sledovaly a hlídaly. Poznala, kde právě je a proč sem šla.

Křišˇˇtálová řeka se najednou vzepjala a prostoupila její tělo. Byla to řeka moudrosti a pravého poznání.

Podnikla cestu do své vlastní duše...