Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seOni
Autor
aRmida
Velmi ho milovala. Vždy, když namalovala některý ze svých obrázků, těšila se, až mu jej dá a uslyší, co on na něj řekne. Nepovažovala své výtvory za kdovíjaké umění, vlastně je kreslila jen pro něj. Měla obrovskou potřebu jej obdarovávat a věřila, že nejlepším dárkem může být něco, co pro něj sama vytvoří.
Velmi ji miloval. Měl pocit, že celý svůj život žije vlastně jen pro ni. Po letech, kdy si myslel, že už ani nedokáže milovat, potkal ji a jeho život se rázem změnil. Dal by jí všechno. Ať dělal cokoliv, myslel neustále na ni a představoval si, co by mu asi zrovna řekla. Skládal básně a věděl, že nebýt jí, nikdy by nenašel inspiraci ani chuť cokoliv vytvořit.
Takřka pokaždé, když mu dala svůj nový obrázek, rozhostil se v její duši zvláštní smutek. Představovala si, jak si bude kresbičku dlouze prohlížet, hledat detaily a vyprávět jí, co všechno se mu na ní líbí a co by on osobně třeba udělal jinak. Místo toho si ale obrázek vždy jen krátce prohlédl, usmál se na ni, políbil ji na čelo, poděkoval a řekl, že je moc hezký. Připadalo jí to trochu málo, ale rozhodně ji to neodradilo, aby již brzy začala znovu malovat a těšit se, až jej opět obdaruje.
Přestože věděl, že není žádný velký básník, toužil po tom, aby jeho dílka četlo co nejvíce lidí. Aby je obohatila. Aby mu pak třeba říkali, jak na ně působí. Po delším úsilí se mu podařilo získat příslib šéfredaktora místních novin, že mu občas v kulturní rubrice něco z jeho prací otisknou. Velmi ho to povzbudilo a okamžitě si začal představovat, jaké to asi bude, až bude chodit po ulicích, dívat se na kolemjdoucí a říkat si: tenhle ji jistě četl, tenhle asi ne, jestlipak se tomuhle líbila?
Trošku jí vadilo, že nikdy žádnou ze svých básní nenapsal pro ni. Připadalo jí, že mu záleží na soudu všech ostatních kromě ní. Publikoval své básně v novinách, ale nikdy jej ani nenapadlo, aby připsal věnování přímo pro ni. Občas se stalo, že se s někým o svých básních bavil a dlouze je rozebíral. Ona mu tak moc chtěla říci, jak se jí líbí, ale připadalo jí, že on o to snad ani nestojí. Nikdy se jí na to nezeptal. Se svými přáteli vedli o poezii velmi učené rozhovory a jí se zdálo, že svým prostě vyjádřeným obdivem by se tak možná jen zesměšnila.
Někdy se tak trochu divil, proč dává všechny své obrázky pouze jemu. Proč je také nerozdává svým kamarádkám, proč je třeba nevystaví u jejich společného známého, který čas od času ve své kavárně pořádal výstavy prací lidí z okolí, kteří jen tak pro svou zábavu malovali nebo fotografovali. Sám jí to několikrát nabízel, ale ona jej vždycky odbyla mávnutím rukou, úsměvem a větou o tom, že ty její hloupůstky za to ani nestojí. On sám byl přesvědčen, že by se lidem líbily a že by je mohly potěšit. Zdálo se mu, že je škoda, že je nikdo jiný nevidí, ale nechtěl ji do vystavování nijak nutit. Říkal si, že kdyby chtěla, dávno by to přece udělala.
Kolikrát se už málem nechala zlákat nabídkou jejich známého, aby u něj v kavárně vystavila své obrázky. Lákalo ji to, několikrát už mu to málem přislíbila, ale pak vždycky dostala strach. Bála se, že se lidem nebudou líbit. Jak by se jim mohly líbit, když se nelíbí ani jemu? Kdyby se mu líbily, tak by jí to přece řekl! Přesně by jí řekl, co se mu na nich líbí a co ne. Ale on nic a když mu je dává, má jen takový záhadný úsměv, ze kterého se ani nedá poznat, jestli se mu opravdu líbí, nebo si je bere jen proto, aby jí udělal radost. Jen se usmívá a nic neřekne. Nikdy se jej nezeptala, co si o jejích obrázcích myslí, a ani se ho nezeptá. Kdyby se mu opravdu líbily, přece by jí to řekl!
Přišlo mu zvláštní, že nemá vůbec žádnou radost z toho, že začal své básně otiskovat v novinách. Samozřejmě, že je psal hlavně pro ni, vlastně by bez ní nikdy nevznikly, ale o to víc jej zajímalo, co na ně budou říkat ostatní. Zatímco s přáteli o jeho básních občas mluvili, s ní se o nich nikdy nebavil. Byla mu pro jeho tvorbu silnou inspirací a on se s ní cítil duševně spřízněn natolik, že měl pocit, jakoby je psali společně. Věřil, že jejich duše spolu mluví prostřednictvím těch básní. Byl přesvědčen, že ona jim rozumí úplně stejně jako on, aniž by o tom museli mluvit nahlas. Slova mu přišla příliš vulgární na to, aby vyjádřila, co k ní cíti. Teď se chtěl s jejich společnými výtvory podělit s ostatními a trochu jej mrzelo, že ona jeho nadšení příliš nesdílí.
Nechápala, proč jí to vlastně dělá. Proč ho zajímají názory ostatních a ne její? Uznávala, že se v poezii nevyzná tak dobře jako jeho přátelé, ale zato přece může jeho básně posoudit srdcem! Tak proč se jí nikdy nezeptá, co si o nich myslí?!
Vždycky, když jí vyprávěl, co o jeho básních soudí jeho přátelé, všiml si, že se jí zmocňuje zvláštní nervozita. Nechápal proč, byly to přece její básně, a tak by ji snad mohlo zajímat, co o nich soudí ostatní. Nebo ji názor jiných lidí nezajímá? Proč vlastně nechce své obrázky nikdy ukázat nikomu kromě něho?
„Miláčku, můžu tě pohladit po vlasech?“
„Prosím, pohlaď... Moc krásně hladíš.“
„To jenom proto, že hladím tebe. U nikoho jiného by mi to ani nešlo...“
„A nikdo jiný by to neuměl tak jako ty...“
prosinec 2002