Démanty noci

   Shrbený muž stál v šeru pod zhasnutou pouliční lampou, na tvář obrácenou k nebi mu dopadaly sněhové vločky a němě pohyboval rty. Stmívalo se.

   Ale Ty přeci víš, co chci, co potřebuji. Jsem na dně, na mizině. Nemám vůbec nic, jen tenhle kabát. S penězi se mi rozpadl celý život. Prosím, žádám – dej mi…Slibuji, že přestanu spekulovat a sázet, investice povedu s rozvahou… Vážně se polepším…

   Pouliční lampa zablikala a rozsvítila se. Muž zvedl překvapeně hlavu. Rozhlédl se kolem sebe a padl na kolena.

   Díky, díky Bože! Křičel

  Z jedné z budov vyšla žena, pečlivě zamkla. Mrzlo, zachumlala se do šály a vykročila – opatrně, aby neuklouzla. Neměla zimu ráda, ale tohle byl krásný pohled. Právě se rozzářily pouliční lampy a namrzlý městský asfalt vypadal jako posetý diamanty. U podchodu žena opatrně obešla divného člověka. Klečel na všech čtyřech, hrabal krystalky ledu a děkoval Bohu. Blázen!