Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKterak Felix zlato vyráběl a Hloupý Honza do jeskyně šel
Autor
Jolly_Roger
Bylo jednou jedno malé království. Nepanovaly zde ani třeskuté mrazy, ani ukrutná vedra, ani přílišný blahobyt, ani hrozná bída, pole nebyla zázračně úrodná , avšak ani pustá. Obchod vynášel právě tolik, aby se jím kupci uživili, ale ani o kopu grošů víc. Jediná věc, která tuto zemi činila zvláštní, byla její malá velikost. Právě proto se jmenovala Malé království. Uprostřed něj se nad městem Velké Podhradí vypínal královský hrad. Kromě krále Lothara III. zde žila spousta dvořanů, z nichž nejzajímavější byl bezpochyby dvorní alchymista Felix. Tento holobrádek zastával takto významné místo, přestože se alchymii věnoval teprve necelá čtyři léta. Král Lothar už totiž měl po krk sebevědomých alchymistických mistrů, kterým se čas od času povedlo při svých pokusech vyhodit část paláce do povětří, či přivolat nebezpečného démona jež sežral všechno v kuchyni včetně dřeva na topení, nádobí i kuchaře. Felix oproti tomu nebyl vůbec nebezpečný, ochotně vyráběl králi jeho oblíbené lektvary a hlavně nechtěl tolik peněz. Král si nemohl vynachválit jeho Pavoučí lektvar, díky němuž šplhal po stěnách a lektvar neviditelnosti s jehož pomocí k smrti vylekal svého lokaje Jáchyma. Nejraději však král měl lektvar po jehož požití se změnil do podoby svého nejvyššího komořího. Strávil potom příjemný večer s jeho ženou. Alchymista tedy žil na královském hradě šťastně až do jednoho podzimního dne. Tehdy za ním král přišel do laboratoře a prohlásil: „Doslechli jsme se, že na královských dvorech v Adurantu a Muromu, vyrábějí alchymisté zlato. Chci abys nám také nějaké udělal.“ „Ale to je trochu nad mé síly,“ odpověděl mu Felix. „ Nepodceňuj sám sebe, příteli,“ řekl na to král, „doposud jsme byli s tvými službami vysoce spokojeni. My věříme, že to zvládneš. Nesnaž se nás však podvést. Pokud nám zlato nedodáš do Vánoc, budeš o hlavu kratší.“ Co měl ubohý Felix dělat? Na výrobu zlata byly jeho znalosti přece jen krátké. Učené bláboly, o tom, jak vyrobit zlato z oslího ocasu, zkažené medoviny, žabího hlenu a vlněných onucí si sice přečetl, ale nepovažoval za nutné zařídit se podle nich. Když šel pro radu k babce kořenářce žijící v lese, odpověděla mu, že kdyby uměla tvořit zlato, určitě by v lese nebydlela. Felixovi nedokázal poradit dokonce ani kouzelný žabák Robert, jenž žil u hradního jezírka a slul velikou moudrostí. Stráže měly nakázané nepouštět alchymistu z dohledu, pro případ, že by chtěl se zlatem uprchnout. Tak moc toužil starý pošetilý král po lesklém kovu.
Mezitím, co Felix vedl učené rozhovory s žabákem Robertem, na opačném konci království, v malé vesničce se chystal Honza zvaný Hloupý na odchod k jeskyni. Od dědečka slýchával, že na Dušičky se v podzemních slojích objevují poklady, jindy skryté lidskému oku. S pochodní, mečem a svěcenou křídou se Hloupý Honza vydal k jeskyni. Do koupě zbraně vložil své celoživotní úspory, jelikož se moudře domníval, že v podzemí mohou číhat různé příšery a jelikož se též velmi hloupě domníval, že touto ostrou železnou věcí ublíží potvorám více než sobě. Zapálil tedy louč a vydal se do útrob zemských. Smrt z úleku ho málem stihla hned pár okamžiků po vstupu, kdy natrefil na hejno netopýrů, kterým světlo pochodně propůjčovalo hrozivý vzhled. Další z obyvatel jeskyně, starý bezdomovec, se nezalekl zaříkávadla, ani znamení nakresleného křídou, nýbrž odtáhl až pod přímou hrozbou setkání s mečem. Velké, převelké bylo Honzovo zklamání z toho, že jediný nalezený poklad byly tři demižony slivovice chladící se v podzemní říčce. Vzal tedy jeden do každé ruky a třetí do batohu a s výrazem drakobijce se vrátil do vesnice.
Felix bloumal ulicemi Velkého podhradí a přemýšlel o svém trpkém údělu. Když tu jeho pozornost přitáhl jeden zajímavý trhovec. Byl to venkovský chasník vyvolávající: „Kópijó slivku, neprohlópijó!“ a důležitě se přitom opírající o meč. Rychle si s ním plácnul na koupi celého demižonu a odchvátal na hrad. Večer uspořádal oslavu, na kterou se přes výslovný zákaz zašli podívat všichni strážní. Po půlnoci se Felix chystal utéci, avšak věci získaly jiný průběh. V opilosti si alchymista nasadil na hlavu královskou korunu, kterou měl půjčenou jako vzorek, co má přesně vyrobit, a jal se zesměšňovat starého krále. Koruna se mu však z hlavy svezla přímo do kotle, pod kterým právě zatápěli strážní, kteří si chtěli uvařit polévku na vystřízlivění. Než si toho však někdo z ožralů všimnul, byla už koruna úplně roztavená.
Kdyby ve Felixově laboratoři byl kolem druhé hodiny ranní někdo při smyslech, všimnul by si určitě krále, jenž zrovna přišel na návštěvu. „Á! Felix nám konečně vyrobil to zlato,“ zvolal Lothar nadšeně při pohledu do kotle, „ konečně budeme mít krásnou moderní korunu jako král Lexánie, a ne ten starý šmejd. Mimochodem, kam se stará koruna vůbec poděla? To už je vlastně jedno, teď budeme mít novou,“ mumlal si král radostně odcházejíc z laboratoře.