Etudy III.

Otevřeným oknem je slyšet šum ulice a hlasy dělníků ze stavby. Bílé zimní slunce kreslí na zeď abstraktní obraz negativů žaluzií a strnulá postava sedící u počítače jen pomalu pohybuje prsty na klávesnici. Někdo venku bouchá kladivem, někdo uvnitř budovy s klapnutím prošel dveřmi.

Jako film by tato scéna určitě u diváků propadla. A přesto je tak skutečná jako sám život. Čeho se bojíme? Proč utíkáme od toho, co nás provází každý den vždycky někam jinam. Možná, že jsme si příliš zvykli na to, že tenhle život je prostě něco jako území nikoho mezi hranicemi narozí a smrtí. Divoká louka s odpadky mezi komplexy moderních celnic, symbolů moci té nejtlustší tmavě červené čáry na mapách. Fantazie je něco jako tajný tunel z vězení, kterým se za druhé světové války utíkalo ze  zajateckých táborů...ale kam vlastně chceme utéct? Kdo je ten člověk v zrcadle před námi? Je za tou druhou celnicí skutečně nová země?

Hodiny na monitoru tvrdí, že je čas jít. Odešleš poslední email. Zvedneš se a zhasneš počítač. Všimneš si nápadného ticha na chodbách, když otáčíš klíčem v zámku své kanceláře. Před budovou se zastavíš a chvíli se díváš na stavbu. Dělníci budou pracovat a do večera. Jeřáb se otáčí pomalu, jako baletka na hrací skříňce. Vykročíš do ulice. Díváš se do tváří kolemjdoucích a hledáš v nich aspoň náznak radosti z toho, že je pátek odpoledne.

Sám pro sebe se jen tak lemto usměješ. Ten poslední email, ten byl pro ní...