NETYPICKY VE MĚSTĚ.

Jedno sobotní odpoledne jsem se rozhodl vyrazit do města a porozhlédnout se po něm. Hned za rohem jsem někomu šlápl na kuří oko. Jelikož jsem byl následně přetažen holí, došlo mi, že se jedná o naší správcovou Blažkovou. Pokus o omluvu zaváněl něčím horším než jen další ranou holí a tak jsem se raději vzdálil.

  Po doběhnutí na zastávku se mi naskytl pohled na autobus jedoucí z kopce, který projel velkou rychlostí zastávkou, přičemž jeho řidič křičel něco o nefunkčnosti brzd. Několik vylétnuvších cestujících leželo rozplácle na zastávce.

„Děkuji Vám, mladý muži, že jste mě zachytil. Nebýt Vás, tak bych si natloukla.“ Řekla mi starší žena, která mě dokonale připlácla na chodník.

„To bude nějaký omyl. Já Vás nechtěl chytit.“ Odpověděl jsem jí.

„Holomku! Ještě se k tomu přiznávejte!“ Rozkřikla se a já byl zase přetažen holí.

  Poněkud otřesen jsem dovrávoral k ceduli, kde by se měl nacházet jízdní řád. U ní stál můj soused pan Bezoušek a tvářil se překvapeně.

„To je zajímavý. Ještě včera večer tu ten jízdní řád byl. Zase ho někdo ukradl!“ Řekl naštvaně.

„Nikdo ho neukradl. Já si ho v noci vypůjčil, abych si ho mohl okopírovat.“

„Aha. To jste mě teda v noci ale předběhl!“

„Kryjte mě, já ho tam nalepím zpátky.“

„Počkejte, dejte mi ho. Až si ho taky okopíruju, tak ho sem vrátím.“ Řekl a rychle si vsunul jízdní řád do kapsy.

„Nevíte, pánové, v kolik jede autobus? Já ty číslice nevidím, jako by tam vůbec nebyly.“ Ozval se náhle jeden z čekajících.

„Ehm. Přijede každou chvílí.“ Zněla má odpověď.

„Přesně přijede za tři minuty!“ Hlásil pohotově pan Bezoušek.

  Ve stanovený čas, kdy měl přijet autobus, se kolem zastávky prokutálela náprava s koly, za níž běžel  udýchaný řidič autobusu.

„Chyťte ji! Je z mého autobusu!“ Vykřikl řidič jako na lesy. Na pana Bezouška to zapůsobilo a hned se za nápravou rozeběhl. Snahu měl, jenže nějakým způsobem se na ní namotal a vzápětí se na ní protáčel. Brzo on i ona zmizela v dálce. Zástup čekajících lidí na zastávce viditelně znervózněl.

  Náhodně kolem projíždějící taxík, ve kterém seděl jen řidič byl vzat útokem a brzo vyhlížel jako konzerva sardinek na čtyřech kolech. Ve stejný okamžik mě napadlo, že bych si mohl také zavolat taxíka. Netrvalo dlouho a doběhl jsem do telefonní budky. Po zvednutí sluchátka se na display objevilo: VLOŽTE KARTU.

„Sakra, jakou kartu? Od kdy hrajou telefonní automaty karty?“ Napadlo mě, přičemž jsem si vzpomněl, že vlastním mobilní telefon. Několika čekajícím lidem bylo asi poněkud divné, že v telefonní budce telefonuji mobilem a začali dost naštvaně bušit na její skla a pak se do ní dobývat. A bylo po telefonování. Hodně je také asi naštvalo, že jsem při úprku utrhl telefonní sluchátko a znemožnil jim telefonování. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby se neobjevil další přijíždějící autobus.

  Autobus za okamžik zastavil na zastávce. I já jsem se co nejrychleji začal prodírat k jeho dveřím. Ty však zůstávaly zavřené.

„Nejdou mi otevřít dveře!“ Řekl nahlas řidič autobusu.

„Nevadí!“ Vykřikl sborově dav lidí a vyrazil všechny troje dveře. Nástup byl velmi rychlý. Ti, co chtěli vystoupit, neměli šanci. Dav mě donesl doprostřed autobusu a já se rukama zachytil pootevřeného větracího otvoru ve střeše.

„Au! Stojíte mi na noze!“ Ozvalo se někde pode mnou.

„To jste na tom ještě dobře. Mě zase někdo stojí na hlavě!“ Řekl jiný cestující a autobus se dal do pohybu. Ten poklop, co jsem svíral v rukách se náhle urval. A tak jsem ho zahodil. Mělo to svou výhodu. Vysunutý do pasu jsem měl hezký výhled ze střechy autobusu. Nebylo to sice příliš pohodlné, ale líbilo se mi to. Jízda autobusu však neměla mít dlouhého trvání.

                                KONEC PRVNÍ ČÁSTI.