Speciálně pro Tebe ...

SPECIÁLNĚ PRO TEBE * KAMARÁDE * Koblížek maličký, obul si botičky, sešel z cesty odjel bez nevěsty. Nikdy říkám někdy, něco, jako někdo – to je potom peklo. Ten, kdo mi nevěří ať si běží ke dveřím, rychle je otevře a pak zabouchne, neboť tohle je prý poťouchlé, ale to je tak vždy, vždy když máš myš, tak si piš – SPÍŠ ! Já, nechci být ta levá, protože mi z toho noha bělá. Vím, že mi nevěříš, mému volnému proudu myšlenek. To je jedno, to je fuk, hlavně že mne posloucháš. To je jedno, to je fuk, uf, to je jedno, to je fuk, uf, to je jedno, to je fuk, uf, to je jedno, to je fuk, uf, ….. Myslíš, že to je divné, číst tyhle little ( básničky ). Básničky malé holčičky, která malá není, už nééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééé. Bohužel ( bohudík ) už není. Dneska kradu vajíčka, zítra zřím Zajíčka – to jsou krásné velikonoce. Čekám na Tě u výtahu, dnes večer v plném hávu, jako dávná básnířka, žiji život bez zítřka. Žiji život s bolestí, nerozhodností, jen tak v minimalistickém okénku – pro tebe ty můj holenku. Žiji život jako každý jiný s blbci, kteří se tak nesnesitelně činí. Žiji život bez náhody, s přesností na záhady. Chápu, že většině se tohle nezdá, tedy - jak padá hvězda. Viděl jsi už něco padat? Z nebe ? V noci ? Přej si něco ( příště ). Když tuhle báseň píši, myslím na tebe, píši ji pro tebe. Nehledej v tom žádný skrytý význam, nebo skončíš – víš kam! Někdy mám zas ten pocit, že musím, prostě musím , můžu moci. Můžu moci, moci udělat, jak třeba pomoci. Jestli – že mi nerozumíš, je v tom jen tvá potíž. Nehledej v tom logiku, pokud ano važ se za kliku. Ne, nezabíjej svoji radost, svoji hrdost, svoje já, o tom to není – buď jako já. Myslím, že mne neznáš – tak tedy kdo jsem JÁ. JÁ - jsem žena, docela malá, když jsem se narodila byla jsem nahá. Malá, hodně malá – jsem dcerou rodičů, kteří mne milují a zároveň nenávidí v jistých chvílích života. Mám pocit, že mne baví, co teď dělám, jinak kreslím a tím cosi hledám. Vyjadřuji radost malováním.Tím, že dávám v život obrázky, které mi připomínají oblázky třpytící se na slunci. Kreslím, co se mi zlíbí, možná že tím dělám chyby. Nejsem PICASSO, ani bych jím býti nechtěla, vždyť nejsem zcela dospělá. Nemám to prosně ujasněné, snad to bude bezejmenné Někdy Ti ukážu, co já - malá žena dokážu. Mám ráda čokoládu, pro její hnědost a obsah cukru + tuku. Mám ráda květiny pro jejich něžnost. Mám ráda slunce, protože jsem jeho dcerou, šestým dnem v druhém měsíci nejteplejším, na svět přivítaná. Mám ráda sama sebe v dobré míře, řekla bych. Co chceš ještě vědět? Poraď si, řekla bych. Můj milý zlatý hochu, i já Tě znám jen tak trochu. Když seznámili jsme se, ty jsi byl upoután jinou děvou, pro mne známou neznámou přítelkyní mou. Dnes je však už vše jinak – ty, já, ona, on. Nic není při starém. Dobře snad – smutek mi jde na oči, mží a padá hluboko. Snad to není smutek, co mé oči slzou omočí. Jenom myšlenka – hledá cestu ven. Je to život, ten těžký film, ve kterém jsme herci, tak jako je anděl strážcem, jako je bůh bohem.

---