HLÍDKA U KŘIŽOVATKY

Byla tma a kromě pouličního osvětlení svítilo v domech jen několik málo oken.Poručíci Mirek Tůma a Milan Kratochvíl seděli ve stojícím policejním voze, ze kterého měli výhled na křižovatku.

„To je zajímavý, že tady nikdy ani přes noc ty semafory nevypnou. Jsem zvědav, kolik řidičů bude stavět na červenou, když tu není žádný provoz.“ Mínil Milan.

„Hele, jede ti první kandidát.“ Řekl hned na to Mirek, který uviděl zleva přijíždět automobil. Na semaforu svítila červená, ale vzápětí naskočila zelená.

„Vsadil bych se, že tenhle by tu červenou nerespektoval!“

„Odhaduji, že je to tak padesát na padesát.“

„Vsadím se o padinu, že příští pojede na červenou. Platí?“

„Dobře. Ale nenadávej pak, až prohraješ.“

  Uběhlo několik minut, když se ozval zvuk rychle jedoucího automobilu.

„Tak  ten to určitě projede!“ Mínil Milan.

„No, uvidíme.“

    Hned vzápětí se  na křižovatku  vřítilo v plné rychlosti auto. V jejím středu dostalo smyk a zadní části narazilo na novinový stánek stojící na chodníku. A takhle zůstalo stát.

„To je asi nějakej vožrala. Nahlas to centrále!“ Řekl Milan a vystoupil. Poté se rozeběhl ke stojícímu vozidlu. Sotva uběhl dva metry spatřil, jak se otevírají dveře u řidiče.

„ Jen pojď, ty hajzle policajtskej!“ Vykřikl muž a v jeho rukách se objevila puška. Třeskl výstřel, který se rozlehl pronikavě nočním tichem. Milan Kratochvíl se sesul na zem. Jeho kolega zkoprněl, ale rychle se vzpamatoval. Otevřel dveře a poté v přikrčené poloze zpoza nich dvakrát vystřelil na muže. Ten  byl zasažen a zhroutil se za auto na zem. Hned na to se rozeběhl ke svému kolegovi. Sklonil se nad ním. Viděl, jak krvácí a velká rudá skvrna se mu objevila na břiše. Neviděl však,  jak se za autem pomalu vztyčil zraněný muž a namířil na něho pušku. Uslyšel další výstřel a pak pocítil prudkou bolest v zádech. Poté padl na ležícího kolegu.

  Muž poté šel k oběma ležícím policistům, když  tu se náhle objevila rychle běžící postava muže v policejní uniformě.

„Odhod zbraň! Policie!“ Ozvalo se. Muž se rychle otočil, ale nestihl vystřelit, protože zazněl výstřel s pistole.

  O pár minut později našli přivolaní policisté a lékaři u křižovatky své dva vážně zraněné kolegy a mrtvého muže s puškou.

 O několik dní později zazvonil pozdě večer v kanceláři majora Libora Kučery telefon a v něm se ozval hlas primáře té nemocnice, kde leželi oni dva zranění policisté.

„Dobrý večer,  pane majore. Promiňte, že ruším, ale měl byste vědět,  co se tu stalo.“ Řekl mu primář.

„Snad se nezhoršil stav…“

„Ne,  nebojte se. Oba jsou nadále už mimo ohrožení života. Já volám z jiného důvodu. Objevil se tu u mě přímo v kanceláři nějakej člověk v uniformě prvorepublikového policisty a ptal se mě na zdravotní stav vašich kolegů. Ač mě trochu vyděsil, tak jsem mu nic neřekl. On pak odešel, ale i když jsem hned vyběhl na chodbu, tak už byl prostě pryč.“

„Hned tam jedu.“

„Mám možné vysvětlení. Jedna naše sestra ho na chodbě viděla a poznala v něm svého už mrtvého příbuzného, který před válkou byl strážníkem.“

„Cože?“

„Prý ho zastřelil nějaký lupič v té čtvrti, kde se to stalo těm vašim kolegům.“

„To by mohlo teoreticky vysvětlovat tu kulku, co zabila toho muže. Nebyla vypálena ze žádné pistole našich policistů. Sakra, co to povídám!“ Zděsil se své vlastní úvahy.

„Když tak se ráno stavte. Pohovoříme.“

„Ano, stavím se. Určitě.“

Pak se major ponořil do myšlenek, které mu táhly hlavou. Hned si uvědomil, že se v hlášení nemůže objevit ani náznak toho co začínal tušit.