Vlci s koly

Je noc a kromě lamp

mi na cestu svítí hvězdy,

sic nevedeny měsícem.

Je zima.

Je mi zima.

Pohled na jízdní řád, pak hodinky.

Ještě půl hodiny…

Chladno, vítr.

Přecházím ulici a,

jako tonoucí stébla se chytám hřbitovní brány.

Zamčeno.

„Teď je zavřeno, slečno,“čísi hlas.

„Ano, já vidím,“ klepu zuby v odpověď.

Otočím se, ale společnost mi dělá jen mrazivý vítr a sama noc.

Čí hlas?

Zima.

Procházím ulicí, po každé straně jeden autobus.

Předou jako vlci, připraveni kdykoli zabít.

155, 208 –

který z nich skočí dřív?

Je tohle ta chvíle, kdy mám zemřít?

Ne ještě mi bude dopřána další dávka smutku, než to vše skončí.

Ještě 13 minut, a pak?