Tušení smrti

Sedadlo ve vlaku jedoucím po sedmé koleji v 5.44….

Seděl tady, seděl právě tady, když odjížděl na svoji cestu, která nikde nekončí a o které i on věděl, že je lákavá a voní dobrodružstvím, však jistojistě se mýlil, jako všichni ostatní, protože na konci téhle cesty nebyl pohádkový ostrov, ale temná náruč smrti. Všichni ho viděli jak přibíhá v černém dlouhém kabátu a sedá si do mého do kupé.

Stáhl okénko a zapálil cigaretu. Rozevřel klidně notes a počal cosi zapisovat. Neměl už naspěch jako před malou chvílí, kdy ho taxík dovezl před nádražní halu a on musel utíkat pro jízdenku vymotat se nádražní halou a poté se usadit udýchaný ke mně do kupé. Bylo nebo nebylo to tak … to se já nikdy nedozvím, leč mohlo to tak být, je to osud který jsem si vymyslelo pro člověka co na poslední chvíli nastoupil do vlaku na sedmé koleji.

Nádražní hala ….

Právě v 5.32 přirazila drožka a v ní chlapík v černém kabátu. Zaplatil rychle řidiči, pak až nepředstavitelně rychle opustil auto a s úprkem se hnal pro jízdenku. Věděl, že vlak co s ním má odjet už čeká na sedmé koleji a každou chvilku se rozjede. Když však stanul u pokladny osobních jízdenek cosi se přihodilo. Už, už se chtěl naklonit k okénku aby si přebral lístek do nenávratna, když v tom rozrazili dveře nádraží tři muži v kabátech. Rychle vytrhl jízdenku z prodavaččiných rukou, vytáhl z kasy u bílého saka pětisetkorunovou bankovku a hodil ji přes okénko. „To je dobrý …“

Pak se dal na zběsilý útěk přes nádraží kolem třech stánků s párky a jednoho veksláka, proběhl i kolem květinářky na rohu a přesto si ho nikdo nepovšiml. Bláznivá Markéta, která utírala podlahu po nešťastném bezdomovci, který tady včera zakončil životní cestu lahví Rumu a jedním kapesním nožíkem, ho zahlédla, skrze slzu kanoucí z jejího oka, jak naskakuje do rozjíždějícího se vlaku na sedmé koleji.

A ti tři muži v kabátech … stáli u třech stánků s párky, popíjeli horký čaj s mlékem a podivně se uculovali na tři přicházející dámy s dobrmany.

Taxík…

Stál jsem takříkajíc na odpočinku mezi dvěma domy v Londýnské ulici. Z hlubokých černých kanálů stoupala na ulici pára a z temných bouřkových mraků tu páru protínaly kapky právě začínajícího deště.

Příšerné ranní směny. Ubíhající hodiny a nikdo nikde. V tom se na rohu otevřely dveře známého baru Žlutozelený škorpión a z nich se vypotácel muž v černém kabátu. Zavrávoral a vydal se klidným krokem směrem ke mně. Těšil jsem se na klidnou jízdu noční ulicí, kdy kola klidně šveholí v tramvajových pásech naplněných vodou, ale spletl jsem se. Když byl ten muž asi tak na polovině cesty mezi mnou a Žlutozeleným škorpiónem, tak se rozsvítila světla automobilu na druhé straně ulice. Muž se dal do klusu. Šofér mě nastartoval, rozsvítil a čekal na něj. V tomhle počasí ať je kdo je … určitě bude potřebovat moji pomoc. Nastoupil, a já ho odvezl na nádraží. Byl to dobrý zákazník, hodil ve spěchu pětisetkorunovou bankovku přes zadní okénko na sedadlo a se slovy „To je dobrý …“ utekl do nádražní haly.

Bar Žlutozelený škorpión …

Když večer přišel k baru a objednal si skotskou s dvěma ledy, tak jsem si pomyslel, že je to další chlap v bílém saku a černých naleštěných botách. Sedl si k pianu a začal hrát. Prsty mu sami skákali na klávesy a za pět minut byl v celém salonu klid jako v hrobě. Klidně si hrál a na nikoho nehleděl. Všichni ho poslouchali a zapomněli na chmury, banality, lásky, ztráty, vše co souviselo s dnešním dnem. Byl tady klid .. a to se tu často nestávalo. On prostě všechny lidi nějak uklidňoval svojí pohodovou náladou, která pramenila z jeho blikajících modrých očí a hudby pramenící z klidné duše.   

Krom mě si toho ale všimli i tři muži co přišli v černých kabátech asi tak dvě minuty po něm.

Muž se zvedl z místa u piana a hodil barmanovi tisícikorunovou bankovku. Měl už asi desátou skotskou, takže se dosti potácel. Však u věšáku byl v úplné pohodě a oblékl si černý kabát. Vyšel ven do právě začínajícího deště co se prolínal s párou stoupající z černých hlubokých kanálů.

Tramvaj…

Jel, kam já jezdím každý den tam a zpět a na konci se obracím k další nudné štaci, proto vnímám osudy cestujících jinak. Nezapůsobí-li na mě někdo hned … nevím o něm. Občas slýchám hlasy revizorů, hádajících se černých pasažérů nebo mimina řvoucí na dně kočárku strachy, že si nadělali do plenek, ale chlápek jako byl tenhle tady ještě určitě nejel.

Bylo mi hned jasné, že je jiný… udýchaný z běhu, vystrašený pohled, v černém plášti s bílím sakem, naleštěné černé boty a kravata jako od piccassa a v ní zapíchnutý zavírací špendlík zelené barvy. Na každé zastávce z těch dvanácti co jel se zvedl ze sedadla popošel ke dveřím, už, už chtěl vystoupit, ale pak se rozmyslel a zase si sedl zpět. Jednání zcela mimo moje chápání mělo jisto jistě nějaký důvod. Na dvanácté zastávce se chlapík uklidnil a vystoupil přímo pře barem Žlutozelený škorpión.

Metro …

V metru s ním byla žena. Kráska myslím, ale já nemám moc styl jsem jenom velká plechová počmáraná bedna na kolejích. Stejně si myslím, že byla škoda, že se rozešli. Stáli a dívali se na sebe asi deset minut. Na předposlední zastávce se ta žena zvedla a podala mu zelený zavírací špendlík, políbila ho a poté vystoupila. Prošla pod blikající zářivkou u vchodu.

On vystoupil až na konečné. Jen vím, že taky prošel pod blikající lampou a nastoupil do tramvaje, která jezdí tam a zpět a na konci se obrací na další štaci.

Kupé vlaku co odjel ze sedmé koleje …. 6.55 … konečná.

Strašný to čin inspektore. Chlapík bez hlavy a celé mě zakrvácel.