Romantici

Romantici

1.

Baskytarista prsty posunul červené tlačítko na mixpultu a reproduktory přestaly vydávat do garáže zesílený šum.

„Tak co tomu řikáte?“ Michal zdusil hranou dlaně doznívající struny.

Bloňďatý kudrnáč se krátce podíval vedle sebe. Stál tam hoch též se slámovými vlasy, brýlemi s hnědými skly a tričkem s duhovým nanukem a nápisem Zvuková mládež. (Motto na tričku bylo základní charakteristikou atmosféry ve zšeřelé místnosti. Každopádně mělo být.)

„No...“

Baskytarista se tak nějak přidušeně uchechtl. Jakoby si odplivl nepatrnou slinu mezi zuby. Mrkl a vyslal poloviční schoulený pohled na své spoluhráče. Pak očima zakotvil na kudrnáčovi.

„No...“

To je nadšení, eště že to nejsou naši manažeři, zakyselil se mlčky Michal.

„Na vás asi moc holky nechoděj, co.“ Promluvil hoch s mottem. Konstatování, před finální amplitudou intonace žádný otazník.

Baskytarista znehybněl jako vzduch.

„Ty vole... na nás nechodí nikdo...“

„Skoro – třeba Ludva s Mirdou tudle přece byli, v klubu...“  Michal hodil záchranný kruh. Na zaprášený beton dopadl s mrtvým plesknutím.

„Vy ste čuráci...,“ dodal Michal zvedl oči v sloup a s úsměškem lehce zavrtěl hlavou.

„A tak neni to špatný..., takový temný...,“  potřásl hlavou v chápavém gestu brýlovec.

„Je to temný jak prase, hoši,“ přisadil si jeho kolega kritik. Řekl to temně a významně.

Bubeník v rohu vyčkávavě mlčel. Ve výhružně obranném postoji svíral paličky a bambulky na jejich koncích měl ve výši očí. Představoval si, že bambulky jsou mušky kulovnice. Nachýlil se, až v rovině s bambulkami uviděl brýle, v brýlích lesk a ve stínu po stranách lesku tušené zorničky. Soustředěně stiskl rty. Zabít. Dokázal bych někoho takhle na zkoušce zastřelit?, napadlo ho. Nebo cestou se zkoušky, tam u mostu, tam si vo to v noci každej skoro řiká. Radši pudu jinudy, dneska. Úplně zapomněl mířit. Už bych byl mrtvej, takhle by to nešlo. Ty nervy potom, dybych někoho zabil.

„Kolik máte věcí?“

Odstřelovač přestal mířit docela. Rozevřel paličky do pozice Vítězství. Anebo Vítáme vás.

„Deset. Třináct, i s těma novejma. Tak na hodinu.“

„To je dobrý... ty tvý sóla sou strašně dlouhý... Takový nudný, já nevim.“

„Možná něco vypustíme.“ Michal sklonil hlavu a vytáhl konektor z boku indigově modré kytary.

„Já bych to nechal...,“ promluvil bubeník. Na obličeji měl masku indiánského vzdoru. „Ty písničky nemaj´ bejt líbivý, tak tam mužou dlouhý sóla klidně bejt.“

„Si to dělejte, jak chcete...“

Michal přejel prsty struny. Umrtvená kytara vydala chrastivý zvuk mollového akordu.

„Líbivý to nebude, ale ty sóla někde mužem zkrátit. Třeba v Nebudem.“

„Nebudem bych nekrátil, to je dobrý tak, jak to je. Ty dlouhý sóla sou takový nihilistický,“ zaprotestoval baskytarista.

„Nihilismus je ouvr. Zkuste to víc do funky, ne?“ Zvuková mládež se dvakrát rytmicky uhodila bokem palce pravé ruky do stehna.

Michal zvedl hlavu. „Sonici taky nehrajou funky a je to skvělý. My hrát funky nebudem.“

„Ty vole... - dyť to bych ani nezahrál!“ uchechtl se rozpačitě mladý muž s baskytarou.

„Funky je trend. My nejsme trendová kapela.“

„To je v pohodě. Hrajte si, co chcete.“

„Ty vole. My taky mužem hrát to, co zahrajem. Soniky bych hrál, mít ty jejich krabičky. Tam neni těžká basa.“

„Vod Soniků já nic hrát nechci. Budeme hrát ty starý Floydy a pak tu věc od Throbbing Gristle. Jinak nic převzatýho hrát nechci.“

„Já bych eště zkusil něco z Pornography.“

„To nezazpívám, to je pytlovina. A vubec, mě se Smithův zpěv nelíbí.“ Michal mírně zavrtěl hlavou. Obrátil se na blonďáky: „Co vy máte převzatýho?“

Zvuková mládež nabrala vzduch do lícních měchů a chvíli ho tam podržela. Pfffff. Vzduch opustil ústní dutinu. „Jen tu pecku vod  Ministry. Tu dlouhou, jak se tam furt vopakuje ten basovej riff.“

„Hm. Ta je skvělá. To sem zvědavej, jak ste to udělali.“

„My dobře,“ blondýn posměšně sevřel koutky úst. „Jourgensen to posral.“

„Jourgensen je čurák“

„Je to debil, ale na desce má z vosmi písní vosum hitovek. Ty vole.“

„Já nevim, mě to nebere. Je to agresivní.“

„To musí bejt agresivní, ne? Lepší, než aby u toho půlka lidí začala usínat.“

„My chceme lidi uspat. To nevadí. Jen ať spěj. Já si hraju pro sebe.“

Bubeník svraštil čelo, baskytarista se rozesmál. „To já bych teda nechtěl, aby tam spali.“

„Jen ať spěj. Koukat se na něčí ksichty.“

„Ty vole, to tam nemusíme hrát, dyž se nechceš na ty lidi koukat.“

„Ale já se na ně chci koukat. Já nechci, aby se voni koukali na mě.“

„Jim to poruč, ty vole... ty si debil...“

Bubeník nervózně posedl na stoličce za stříbřitými kotli. „Poďte to eště jednou sjet, ať na to dneska serem. Chcu jít domu.“

„Nepudete na Káču?“

„Já pudu,“ kývl baskytarista.

2.

Je to mystik. Pekáč je mystik.

Včerejší četba kabaly udělala s Michalem svoje.

Pekáč pomalu vycházel z vrátek Husince a usmíval se.

Jak se usmívá, ten musí bejt v samádhi, napadlo Michala. Cítil přicházející slavnostní pocit.

Pekáč měl panenky jak hořčičná semínka.

„Hí-híííí,“ rozřehtal se.

Michalovi to došlo. Cítil se podveden. Zabodl do blaženého Pekáče trpký a přísný pohled. Mohlo ho to ostatně napadnout, Pekáč hulil denně. Jen na bigbítu hulil víc.

Jaktože mi nenabíd? Neměl sem se asi courat venku. Ale já stejně haš nepotřebuju. Jsem mystik.

Husincem otřásalo dunění zvučících kapel. Trio Prayers mělo hrát asi za hodinu. Michal byl nervózní. Otočil se k Husinci zády a šel loukou, až přišel k meliorační strouze. Sestoupil na dno, kde tekl čůrek vody. Sedl si na bobek a ruce sepjal jako zenový mnich. Zavřel oči. Proč mu Pekáč nenabídl?

„Míšo!!“

Trhl sebou a zamžoural do slunce nad strouhou.

Stála tam Klára s jejich basákem.

„Si v pohodě?“

„Jo, jo... jen tak relaxuju...“

„Fakt dobrý, jo?“ Měla účast v hlase. Proč nechtěla chodit se mnou? Myslím, že jsem hezčí než Adam. Ale on je vyšší.

„Jo, jo, jasně, jen se soustředím, abych podal výkon... hned přídu...“

Klára se podívala na Adama. „Sme potkali Pepíčka. To samý jak ty. Řikal, že medituje.“

„Ale já nemedituju, jen tady tak sedim.“

„Ale vypadal divně.“

„Von je dycky takovej,“ zamručel Adam.

„Smutnej je, ale teď byl i divnej.“

„Já sem taky divnej.“

„To je dobře, buď divnej. Divný lidi sou fajn.“

Michal se ušklíbl. „Jak který.“

„Ty jo. Tak my dem. Tak přijď.“

„Hm. Jo.“ Mávla dlaní a pak chytila Adama za ruku. Pomalu se šourali trávou k dřevěné boudě Husince. Skrz svodidla dálnice sto metrů za boudou netečně jak stroboskop prosvítaly poletující rakve. Stále v jednom směru.

Za to si toho koupím, že sem divnej a fajn. Babu potřebuju, né bejt fajn. Klára je hodná. Ale stejně bych jí nechtěl. Dobře, že chodí s Adamem.

Michal si opět propletl prsty. Která mudra je asi nejlepší? Nechtěl bych Kláru. Ale zašukal bych si s ní. Kdyby chtěla. Na mudře nezáleží, důležitej je vnitřní postoj. S Klárou by to bylo jako skočit z jedný louže do druhý. Ale ona by stejně nechtěla.

Znovu zavřel oči. Kurňa. Tak Pepek v tom zase jede. To je blb.

3.

„Tak co, byla si vevnitř?“

Útlá dívka kývla. „Jo, na chvilku.“

Má malý prsa. Ale je moc hezká. Dobře, že sem se rozhoupal.

„A co?“

Asi bude taky pěkně chytrá. A asi taky pěkně slušná, když má takový divný voblečení. To asi doma něco našla, aby se to sem hodilo.

„Hm. Jak co.“

„Hm.“

Vo čem si s ní budu povídat? „Ty si tady vod začátku? Že sem tě tu neviděl.“

„Já sem tu s bráškou. Von bubnuje.“

„A jo.“ Sakra, má náš bicák ségru??

„A kerej to je?“

„Takovej ten malej. Ale bubnuje jak velkej!“ Rozesmála se. Měla krásné bílé zuby. Michal ty svoje v okamžitém reakci schoval za rty. Nevšimla si toho?

„Jo Ondra? A jo...!“

„No.“

„Tak ten je dobrej jak blázen.“ Zato tenhle dialog stojí za pytel, ty debile! „Si ani nejste podobný...?“

„Ale jo. Sme, docela.“

„Taky na něco hraješ?“ Ježišmarja, proč by měla na něco hrát, copak musí každej na něco hrát? Blbče!

„Ani ne. Spíš... maluju...“

„Hm. Někde to studuješ?“

„No. Na grafárně. Měsíc.“ Zase se zasmála. Jemně a jasně, jakoby se zachvělo chmýří na bodlácích.

Zjevně si chtěla povídat dál, jen témata nechala na něm.

Jenže Michala napadlo podívat se na hodinky. Bylo půl šesté. Krásné odpoledne. Louka kolem Husince byla z ptačí perspektivy posetá figurkami v temně laděných odstínech. Hippies oživlí ve vzpomínkách dětí změnili za těch pár let barvu. Jen korálky zůstaly. Doba už se nezdála tak veselá. Bylo nějak zrovna černo. Černo a přitom zlomyslně veselo.

Jenže Michal byl na dvě půlky.

Aspoň si nemusím vymejšlet další téma. „No jo, už musim jít. Mám eště ňákou akci....“

Třeba mě bude přemlouvat, abych zůstal. Že bych zůstal?

Nepřemlouvala.

Protože měl zůstat, ale nechtěl. Kršna mu v mozku cinkal na zvonky. Michalovi se udělalo šoufl. Doprdele, co mám dělat?!?

„Tak se měj, zase se někde uvidíme...“ Kývla hlavou. U pravého chřípí měla znamínko.

„Jo, budu rád...“ usmál se s viditelnou stopou žalu.

Zabodla do něj oči.

Čau, filosofe.

Dost dlouho se pak neviděli. Až pak - když už rok chodila s Pekáčem. Hulil furt.