Posledni vecer

Opět jsem tam, kde jsem doufala, že již nikdy nebudu... Opět stojím v okně pokoje v desátém patře a vítr si pohrává s mou rovnováhou. Ptám se sama sebe "proč?", ale odpověď si dát nedokáži. Doufala jsem, že je toto již za mnou, ale zřejmě není...

Zoufalá naivito!!!

Balancuji na hraně života a smrti... Směji se.

Je to zoufalý smích, ten nejzoufalejší jaký jste kdy slyšeli... Ale je to smích! A to mě děsí... Už nikdy jsem tu neměla stát!! Už dávno jsem pohřbila minulost a s maskou smíška zabouchla dveře její hrobky.

Nikdo nic nepoznal.

Nikdo nepoznal, že jsem zavraždila sama sebe a nikdo by na to ani nepřišel, avšak mé srdce, schované pod podlahou, bije již příliš hlasitě.Třeští mi hlava z každé jeho rány. A proto jsem tu. Každý z těch úderů je jako popostrčení halapartnou. Jako by mi má minulost vystrojila parádní popravu a teď mne s hanbou dostrkávala k oprátce. Slyším smích. Vychází z mé hlavy. Smích mé minulosti, které jsem chtěla utéci.

Je zpět.

Moc dlouho jsem spala u studny, zatímco ona neúnavně běžela za mnou. Dohnala mne a nelítostně srazila na kolena.

 Bum,bum... Má hlava!!! Zacpávám si uši, ale tím zvuk jen zesiluje. BUM, BUM! 

Ztrácím vládu nad svou myslí a jediné čemu se poddávám jsou tupé údery v mé hlavě.

Vítr si všiml mé nekontrolovatelnosti a ze všech sil se do mě opřel. Konečně uspěl.

Zlomek vteřiny vrávorám, ale poté si uvědomuji svou bezmocnost a sama se vrhám do temné náruči.

Na poslední chvíli se ještě z posledních sil odrážím.

Mám šílený pocit vítězství...

"Těď mne již má minulost nedož..."