Lexi a dlouhé noční rozhovory

Když dnes celé ráno Lexi odkašlávala krev, nejprve nás s Helen chytlo podezření na tuberkulózu, ale o několik okamžiků později nám došlo, že je to blbost. Pro jistotu jsme se Lexi zeptali, ale ona na nás pohlédla jako kdybychom byli blázni. Tak jsme se jí zeptali, co se jí stalo, ale ona odmítla říct byť jen slůvko, kterým by nám cokoli naznačila. Museli jsme jí s Helen dlouho přemlouvat a když potom otevřela svá roztomilá ústa, zjistili jsme, že jí někdo v noci vyrazil dva zuby. Helen jí chtěla pusu vydezinfikovat manganistanem, kterým nám všem léčí afty a opary a také si jím maluje malá tetování na kůži, ale Lexi jí odmítla slovy: "Jdi do prdele."

Lexi tu s námi ještě není moc dlouho a myslím si, že nám ještě moc nevěří. Možná kdybych měl rodiče jako Lexi, taky bych nevěřil cizím lidem. Na druhou stranu, už by nás nemusela považovat za nutně cizí, jsme totiž v současnosti asi jediná rodina, kterou má.

Když ji před dvěma týdny Heather našla na ulici byla Lexi dost nepohodová feťačka. Dovlekla ji k nám, do našeho vybílenýho věžáčku, kterej už asi pět let chtěj zbourat, ale pořád na to nemůžou najít prachy a už ten den se Lexi tvářila dost nedůvěřivě.

"Nová Lindička," klasifikovala ji okamžitě Helen. Znamená to něco jako krasavice na heroinu. Znáte to, takový ty bohatý dcerušky, co nevěděj, co by roupama dělaly, a tak začnou brát drogy. Na dítě ulice jako jsme byli my s Helen a Patrickem Lexi nevypadala, ani na takovýho toho přemítavce, kterej hledá svý místo ve světě a kterej se vzdal materiálních statků a rodiny za účelem najít sám sebe skrze drogy, jako byli Heather, Angela, Bobbie a Will, daleko víc nám všem připomínala Davie, tu holku, co jí už dvakrát našli v jejím přepychovým baráku předávkovanou, ale pokaždý ji¨z toho dostali, a pak pustili, protože její tatínek je senátor nebo co. No a samozřejmě Lindu, Heleninu  teď už mrtvou kamarádku odněkud z Californie, podle který ostatně tenhle typ dostal název  "Lindička".  Nejsem si jistej, ale myslím, že tímhle pojmenováním se Helen chtěla zbavit veškerejch  citovejch vazeb, který ji kdy k Lindě poutaly.

Lexi měla na sobě oprané a roztrhané šaty, na kterých ovšem bylo znát, že jsou z kvalitní látky a možná i značkové. Její vlasy vypadaly jako pavučina, byly vyvršené nahoru do jakýsi sítě. Jejich barva se nedá přesně definovat, něco mezi super blond a zářivě platinovou. Lexiny oči byly zelenohnědé, rámované dlouhými řasami s nánosem mascary a silnou černou linkou.

Sama Lexi se netvářila tak, jako by se ocitla mezi závislejma flákačema, ale jako kdyby ji našli předávkovanou a teď se nacházela někde na odvykačce, ze který neuteče. Navíc měla na tváři nepřístupný výraz ledové královny, která se rozhodla zabít své podanné. Vůbec nereagovala na naše výzvy, a tak jsme ji nechali brzo na pokoji.

"To panďátko se chová hrozně," prohlásila Angela zatímco Willovi škrtidlem utahovala ruku.

"Šíleně snobácky," dodal Will, ale poslední slabiku zahuhňal, protože mu Angela zrovna vnořila jehlu do žíly.

"Myslim, že je jen chudák dost vyděšená," řekla Helen soucitně zatímco zírala do kouta, kde seděla Lexi. Všichni jsme okamžitě pochpili, že Helen myslí na Lindu, a proto jsme se do další konverzace nepouštěli. Will si bezmyšlenkovitě sundal škrtidlo a lehl si na podlahu. Pro změnu si teď šlehla Angela. Pak si lehla vedle Willa a ten zamumlal: "Andílku můj."

Další tejden, co u nás byla, Lexi nekonverzovala prakticky s nikým, jenom seděla v rohu, čuměla na nějakou vybledlou fotku a chvílema plakala a chvílema se cpala svýma práškama. Pozoroval jsem jí i v noci a nikdy nešla spát dřív než já a Helen, která ji pořád sledovala, jako by jí byla magicky přitahovaná. Když jsme Lexi nabídli, aby s náma šla do hospody, řekla, že ne a Helen taky radši zůstávala v domě. Bál jsem se, aby jí nechytlo to samý, co tehdy s Lindou, a tak jsem se jí snažil všemožně rozptylovat, ale s nevalným úspěchem.

Pak, asi před týdnem Lexi ráno nebyla na svým místě, a já jsem si tak trochu oddechl. Jenže Helen trvala na tom, že se po ní podíváme alespoň v nedalekým okolí. Našli jsme ji, samozřejmě, já a Bobbie dole v takovým dost pochybnym lokále, kam nechodíme ani my, jak je úplně mimo  a nechává se ve tmě vosahávat takovym hnusnym týpkem.

"Lexi!" křikl Bobbie, kterej si jí všim první. Teprve když jsme přišli blíž tak zareagovala.

"Jděte pryč," řekla a její doprovod to potvrdil.

"Je jí patnáct, ty idióte. Asi býs nechtěl, abýsmé závólali poldy," řekl Bobbie svým šíleným přízvukem. Myslím, že nevěděl jestli to zafunguje, ale stalo se a magor vodešel.

 Lexi se rozplakala, ale když jsem si jí hodil přes rameno, tak neprotestovala. Když jsme pak dorazili do domu, položil jsem Lexi na koberec. Ona na mě pohlédla, z očí jí tekly čůrky rozpuštěné mascary a řekla: "Víš Teddie, mě je vážně patnáct."

Za ten tejden se vztahy zlepšily. Pravda je, že Lexi ani trochu nemůže vystát Patricka, protože je hrozně ukecanej a také se odmítá bavit s Helen, protože si myslí, že ji chce sbalit ( což je ostatně pravda ). Komunikativní by bylo v případě Lexi asi hodně silný adjektivum, protože pronáší pouze jednoduchý věty, ale i tak si ceníme její relativní přístupnosti. V noci dokonce usíná dřív než já a Helen.

"Asi jsem se zabouchla," řekla mi Helen včera večer.

"Do Lex?" zeptal jsem se.   

"Jo," odpověděla mi.

"Toho jsem si všim už dávno. Je to docela nápadný," řekl jsem jí na to. "Dokonce ona sama si toho všimla, proto se ti vyhýbá."

Pak se Helen urazila a dál jsem si musel povídat sám se sebou.

Dnes ráno, když Helen vyčistila Lexi ústa hypermanganem a Lexi naštvaně opustila Hlavní stan a odešla do některého z pokojů v patrech, jsem se jí vydal hledat v rámci akce prolomení ledů. Našel jsem jí nahoře jak prohrabává nějaký starý šuplíky.

"Ahoj. Jak to jde?" zeptal jsem se jí.

"Před třema měsícema jsem utekla z domova, jsem na amfetaminech, ale jinak dobrý," řekla a já na ní koukal ohromen spíše délkou věty než obsahem. Pak ve mě zavládne zvědavost a zeptám se:

"Proč si utekla?"

Teď je noc a my s Lexi sedíme na střeše a sledujeme hvězdy, které se rozprostírají jako síť nad námi. Ležíme vedle sebe a já jsem ohromen vším tím, co jsem se o Lexi dozvěděl.

Jmenuje se Alexandra Mary Ashová, z domu utekla, protože jí její rodiče připadali jako loutky žijící v přetvářce. Ona tak skončit nechtěla a místo toho je na drogách. Její rodiče ji dva měsíce hledali, ale když se její otec stal televizním reverendem Ashem, rozhodl se, že nemůže kázat o morálce a čistotě, když jeho dcera je zdrhlá feťačka. A tak se jí zřekl.

 Na nebi blikají neonová světla a já si připadám jako v Batmanovi.

"Hvězdy a blikačky. Příroda versus civilizace," řekne Lexi. "Možná bysme měli jít dolu nebo se nastydnem."