Žiletka vs. krysa

Tohle myslím vážně. Někdo by měl donutit Olivera, aby přestal s tím mlácením do zdi nebo nemám šanci usnout. Přitáhnu si polštář přes hlavu a snažím se nemyslet na ty tupý rány. Bože, to je něco šílenýho. Brzy asi vstanu a drahého Olivera zneškodním jakýmkoli přístupným způsobem.

Samozřejmě, že to neudělám. Kdybych k němu šla, musela bych poslouchat ty jeho blbý kecy. Jak je hrozně zamilovanej, jak se mu vážně chce umřít a jak je ta jeho laboratorní krysa už zase nemocná.

Najednou se otevřou dveře.

"Můžu?" ozve se ve dveřích a já zvednu hlavu z postele. V přítmí rozeznám Stanleyho, táhne si s sebou peřinu a jeho jediným oděvem jsou modré spodky.

"Pojď  dál," řeknu "právě pořádám bojovou poradu."

"Sama se sebou?" zeptá se Stanley.

"Pomalá nebo rychlá smrt," kývnu směrem k Oliverově pokoji. "Není to jedno? Obojí ho umlčí."

Pak se se Stanleym chvíli dohadujeme, čím to Oliver do té zdi mlátí.

"Já myslim, že hlavou," řekne Stanley, sedí na mé posteli a žmoulá svoji deku.

"Už by se unavil. Spíš tyčí."

"Kde by asi vzal tyč?" oponuje Stanley. "Půjdem se mrknout?"

"Nejdu. Třeba zase brečí. Přijde mi hrozný, když vidim kluka brečet."

"Chová se jako holka."

"Stanley, on je tak trochu holka."

"Takhle bláznit kvůli nějakýmu idiotovi."

Někdy tak uprostřed toho rozhovoru jsme usnuli. Se Stanley jsme se probudili asi ve tři ráno v pevném objetí, ale každý pod svou přikrývkou. Kolem nás bylo úplný ticho.

"Myslíš, že se už vyčerpal?" zeptá se Stanley potichu. Pokrčím rameny:

"Co když se mu něco stalo?" řeknu nejistě.

"Co by se mu dělo, " odpoví Stanley, ale z jeho hlasu také není slyšet jistota. Pak oba vstaneme z postele a vyjdeme ze dveří na chodbu k Oliverovu pokoji.

"Jdeš první?" zeptám se Stanleyho. Oběma nám silně buší srdce, jsme vzrušeni a v duchu si už připravujeme naše herecké projevy pro případ, že by se náš drahý přítel dobrovolně rozhodl předčasně opustit tento svět. Ne, samozřejmě, že nechceme, aby se to stalo, protože Olivera zbožňujeme, ale to vzrušení...

Když Stanley otevře dveře vidíme Olivera, jak sedí na posteli a chová svoji laboratorní krysu.

"Nemohli jsme kvůli tobě usnout, ty pako," řekne potěšeně Stanley a nenápadně zkoumá, jestli Oliver nemá omlácenou hlavu. V tom okamžiku si všimneme rudých čar na jeho předloktí.

"Cos dělal?" zeptám se trochu vyděšeně a prohlížím si řezné rány.

''Vidíte? Jsem na nic. Ani podřezat se neumim."

Pak na nás krátce pohlédne a oba nás obejme.