Návrat do středověku

Dnes jsem se vypravil na zříceninu hradu Kumburk. Často navštěvuji jeho zachovalé trosky na nápadném vysokém kopci

u Jičína. Pokaždé si představuji, jaký asi původně byl tenhle kdysi mohutný a slavný hrad. Předtím, než byl z císařského rozkazu

v roce 1658 pobořen. Ale i tak je dodnes i po téměř čtyřista letech dobře patrné, jak vypadal. Dominuje mu čtverhranná obytná věž se zbytky paláce. Kolem dokola hluboký příkop a nad ním z obou stran hradby se třemi po sobě jdoucími branami. A zachovalé sklepy.

Nevlídné mrazivé počasí neláká k turistice, proto dnes, přestože je neděle, nečekám

na hradě mnoho lidí. Vypadá to tu pořád stejně. Kumburk je stále svůj, jeho kamenná nechuť přizpůsobovat se dobové módě je mi sympatická. Podržuje si svá tajemství a láká na ně zvědavce

i nenapravitelné romantiky.

Z klenutého vchodu do sklepení stoupá jemná pára. Napadá mě, že jsem se tam už dlouho nepodíval, naposled snad coby dítě. Dlouho neváhám a sestupuji po rozpadlých a ještě

k tomu zledovatělých schodech pomalu dolů, do tmy. Snažím se přitom přidržovat kamenné zdi, pokryté vrstvou jinovatky. Když už jsem takřka dole, zaslechnu hlasy. Že by přeci turisti? Shora se na mě dívají tři mladí lidé. Dva kluci a jedna holka.

Dolů se jim asi chtít nebude, pomyslím si, ale přesto zavolám: “Pojďte se sem podívat, stojí to za to.”

Z jejich pohledů je mi jasné, že je odrazuje stav schodů.

“Ten led je jen na začátku, tady už je to suchý,” lákám je.

Nečekám, jestli půjdou a sám procházím úzkou branou z masivního červeného pískovce. Proč někdo nad sklepní bránu namaloval bíle ten velký vykřičník? Určitě tu dříve nebyl. Holka a za ní pak váhavě oba kluci se opatrně vydávají za mnou. Ještě krok a ocitáme v temné místnosti. Oči si jen pomalu zvykají na tmu. Začínám vnímat rozlehlý prostor

s vysoko položeným klenutým stropem. Kdesi vzadu spatřuji slabé světlo, snad se sem prodírá některou ze střílen. Nasávám zhluboka tajemnou atmosféru dávných časů.

K mým uším dolehl slabý ale jasný zvuk podobný zašustění. Co to bylo?

V nejtemnějším koutě jsem na okamžik zahlédl stín ....muže. Stačil jsem si povšimnout jeho podivného historického oděvu.

Teď po chvíli si ho zkouším znovu vybavit. Jeho tvář... Nevraživá, mstivá, a jeho oči...zlé.

Koho jsem to spatřil? Pověstného strážce hradu?

Uvažuji: mohl to klidně být kumburský kastelán Bukovský, zlý žalářník Kateřiny Smiřické.

Beztak tu někde straší za to, jak se choval. Muselo by mu dneska být něco kolem čtyřista let...

Z polosnění mě vytrhli mladí návštěvníci. Tápavě, nejistě vstupují do sálu, který by se klidně mohl nazývat rytířským. Já je vidím dobře, jim však dosud denní světlo nevyprchalo

z očí.

“Pojďte dolů, jsou tu už jen čtyři schody, pak už bude podlaha.“

Snažím se s nimi navázat hovor. Jsou nesmělí, nebo se snad bojí? Mne? To těžko.

Anebo že by temná atmosféra sklepení? Možná. Skoro jako by cosi téměř hmatatelného viselo ve vzduchu. Mám na to čuch.

A před chvílí ten zjev... Vlastně se jim ani nedivím.

Kluci se stále drží krok za dívkou. Čekám, až se rozkoukají.

“Podívejte na ten krásný klenutý strop.”

Na podlaze leží několik velkých kamenů. Do místnosti proniká slabé světlo z vedlejší místnosti.

Jdu se tam podívat. Procházím krátkým, pískovcovým zděným tunelem. Ještě se ohlížím. Dívka se vydává za mnou. Kluci zůstávají u schodů. Pomyslím si něco o ochraně slabšího pohlaví.

“Tady jsme pod hlavní věží . Odtud by měla vést chodba do kulaté Panenské věže...,” snažím se oslnit svými poněkud řídkými znalostmi.

Moji novou společnici to ale, zdá se, příliš nezajímá. Dívá se někam skrze mě a mlčí.

Znovu jsem zaslechl ten zvláštní šustivý zvuk. Přímo nad námi. Oba zvedáme současně hlavu, díváme se nejdřív na sebe a pak nahoru.

Nad námi se objevilo blikající žluté světlo.

Pochodeň?

Šustění nepřestává. Sílí. Světlo pozvolna také. Mihotavá záře dostává tvar milionů zlatých jiskřiček. Je to krásné a děsivé zároveň. Cítím se jakoby hypnotizován, vtahován do světla.

Má společnice na tom není líp.

Světlo však náhle mizí, jako když sfoukne svíčka. Na pár okamžiků je zase tma

a ticho, přerušované jen slabounkým průvanem.

Vtom nečekaně zahřmělo.

Sklepením nepřestává dunět mohutný rachot hromu smíšený s něčím, co připomíná nejhlubší tóny varhan.

V první chvíli jsem si málem nadělal do kalhot. Cítím, jak mne polévá studený pot. Zmocňuje se mne těžko popsatelná hrůza. Chci utéct, rozběhnout se ke schodům, uniknout

z toho strašného divadla. Ale zůstává jen u chtění.

Mé tělo jako by se stalo nejtěžším kamenem uvězněným ve skále. Nadlidskou silou zvedám zkamenělá oční víčka a pátrám po dívce. Není tu. Unikla, pomyslím si s úlevou.

Snad se jí spolu s kluky podařilo včas dostat ven. Bylo by škoda jejich mladičkých životů. Teď tu stojím a bezmocně čekám, až se na mě zřítí strop. Snažím se smířit se strašlivým osudem dřív, než pohlédnu do tváře smrti. Přeju si jen, ať to skončí co nejdřív.

Uplynulo snad několik okamžiků, snad věčnost - nevím. Hluk náhle ustal.

Veškerá tíha ze mne rázem spadla. Snažím se uvěřit, že jsem přežil.

Ale moje tělo jako by - neexistovalo!

A cítím zvláštní zápach. Kouř z hořícího dřeva smíšený s vůní pečeného masa. A.....medoviny. Zkouším pomalu otevřít oči.. Jde to najednou tak snadno. Vzápětí mne však prudké denní světlo donutilo je znovu přimhouřit.

Stojím na hradě, vedle hlavní věže. Nic divného. Jen..... Ten hrad STOJÍ ! V celé kráse. Jako by ho před chvílí dostavěli. Kam se poděla nevzhledná zřícenina?!

Kolem mne čilý hradní ruch. Pořád mi ještě zcela nedochází strašlivá skutečnost:

Jsem ve středověku!

Jak se teď mám zachovat? Jsem tu cizí. Vetřelec!

Co se mnou udělají, až si mě všimnou?

Ale co to? Oni mne zřejmě nevidí! Ještě si to ověřuji a je to tak!

Využívám příležitosti a zvědavě se procházím po hradě. Místní lidé mnou zcela bez zábran procházejí! Připadám si jako duch.

Bezděky mi přišla na mysl Eliška Kateřina. Kumburk býval přeci jejím vězením.

Jen jsem na to pomyslel, denní světlo zmizelo.

Kde to jsem? Rozkoukávám se po skrovně zařízené místnosti.

V následujícím okamžiku jsem ji spatřil: krásnou, vznešenou, nezlomenou.

V prostých ale slušivých červených šatech. Dlouhé světlé, jemně zvlněné vlasy jí lehce splývají přes útlá ramínka na záda. Zamyšleně hledí skrze okno kamsi do dáli.

Chvíli si ji zvědavě prohlížím.

Náhle se otočila a naše oči se setkaly. Usmála se. Ona mne VIDÍ! A ta její tvář. Je mi nějak povědomá. Kde jsem ji už viděl? Jemnou, téměř dětskou tvář.

Chvíli trvalo, než mi došlo, že ONA je přeci tou dívkou ze sklepa!

Zamrazilo mě.. Právě jsem si uvědomil, že se přes propast staletí setkaly minulost s přítomností i budoucností.

Je snad čas opravdu jen výmyslem lidí, jak tvrdí staří filozofové? Skoro bych tomu i věřil.

Teď jsem tu já, zvědavec z jednadvacátého století, na hradě v pozdním středověku,

s krásnou ženou. Usmívá se, snad je i ráda, že mne vidí.

Všechna slova se mi rozplynula na jazyku. Najednou nevím co říct. Díváme se jeden druhému do očí.

Vidím v nich pochopení, laskavost, lásku i hořkost a …sebe.

Náhle se jí v očích podivně zablesklo. Jako bych dostal elektrickou ránu.

Zatmělo se.

Jsem opět v temném sklepě. Naštěstí.

Byl to jen sen, třebaže krásný, barevný a působivý, skoro bych řekl, že skutečný.

Ale vrátil jsem se! To se mi ulevilo.

Vylézám po schodišti ze sklepa. Do obličeje mě udeřil studený mrazivý vzduch. Co bych taky mohl čekat v půlce ledna. Modrá obloho a sluníčko, věřte mi, vidím vás raději než jindy.

Mhouřím oči na obranu proti ostrým paprskům. Pomalu si zvykám na denní světlo.

Byl jsem dole snad jen pět minut, protože oba kluci jsou ještě nahoře a ukazují si na kopce v dáli.

A vedle nich stojí ZASE TA HOLKA. Ale oni ji NEVIDÍ! Že bych si toho předtím nevšiml?

Usmívá se na mne. Rozpačitě přecházím na krajní hradbu, stranou od lidí. Ona jde za mnou. Zastavuji se a ptám se jí: ”Kdo jsi a co tu děláš?”

“Však ty víš, kdo jsem. Před chvílí ses se mnou bavit nechtěl. Snad pro mé šaty, že nebyly z tvé doby? Snad proto, že jsem šlechtického rodu? A co tahle podoba, je ti bližší?”

Pořádně si ji prohlížím. Vypadá teď jako obyčejná mladá žena v domácím oblečení. Ale ta podoba!

“Eliška Kateřina!”, vykřikl jsem snad až příliš hlasitě. Kluci se po mě na okamžik zvědavě ohlédli, ale hned zase nevzrušeně pokračovali v obdivu dalekého rozhledu.

“Co tu děláš?!”

“Provázím tu lidi a čekám, až v některém z nich poznám svého milého. Věřím že přijde,

že ho jednou síla tohoto hradu magicky přitáhne. Snad jako turistu, kdo ví... A pak už … Neodejde.”

“Ty jsi tedy ta bílá paní? Občas ji tu prý lze spatřit.”

“Snad ano, nevím o jiné,” laškovně se usmála.

“To ty děláš na hradním praporu za bezvětrných nocí uzly a zjevuješ se s vytím?”

“Ne, to moje sestřička Meluzína. Moc mi ublížila, ale dávno jsem jí odpustila. Teď čeká

na vysvobození. Až se najde alespoň jeden muž z těch mnoha lidí, kterým kdysi uškodila

a odpustí jí. Změní se v ženu z masa a kostí a on s ní bude muset strávit noc v troskách hradu. S ranními červánky se pak rozplyne a bude navždy volná. Do té doby však musí putovat mezi hrady Kumburkem, Bradlecem a Veliší a s hukoten a vytím naříkat a prosit,” dodala smutně.

Bavíme se tu spolu jako dva normální lidé.

“Vrtá mi hlavou, kdo je vlastně skutečný? Ty nebo já? Jsem já v sedmnáctém nebo ty v jednadvacátém století?”

“Milý mladíče, oba jsme TEĎ! Naše časy se překrývají, anebo splývají, jak chceš. Ty jednou zemřeš a já se narodím na Zemi. Nejdůležitější je však mysl, pak teprve tělo, které je smrtelné. Je to dobře zařízené, protože jedině tak můžeme poznávat svět v celé jeho kráse,

od jeho počátků až po současnost.

“A budoucnost?”

“Tu poznávám teď já v Tobě. S budoucností je to vůbec trochu zvláštní, protože si ji vytváříme každý sám. Každý z nás žije vlastní svět, se kterým se prolínají světy ostatních lidí. Ať už chceme nebo nechceme. Ti šťastnější pak mohou nechat ostatní, aby se jejich světa jen dotýkali. To jsou pozorovatelé, kteří se už nenechají ovlivnit většinou, mají svůj opravdový vlastní názor a mají moc, kterou moudře využívají ve prospěch ostatních.”

“To bych chtěl taky jednou umět,” skočil jsem Elišce opět do řeči, “a ty to umíš?”

“Ne, ale učím se to. Je tu se mnou na hradě můj starý dobrý přítel, alchymista, skvělý vypravěč a učitel."

Pocítil jsem náhlou potřebu vstřebat tu spoustu nových vědomostí. Usedám na kámen, zavírám na chvíli oči a dávám si hlavu do dlaní. Chvíli tak plavu mezi svými myšlenkami.

Ale - když se znovu narovnám, je všude kolem mlha. Všechno zmizelo – Eliška Kateřina, kluci, krajina, hrad. Všude jen hustá neproniknutelná mlha.

Je mi zima. Vstávám, udělám krok a …… padám!

Slyším sám sebe zoufale křičet.

Jsem anebo nejsem?

A zase ticho. A tma.

Teď zas jasný den. A zbořené hradby a kamení všude kolem mně.

Bolest. Ticho. Tma. Rytíři. Mlha. Pořád dokola. K zbláznění.

Sbírám svou ztěžklou mysl a snažím se hodnotit situaci. Vím jedno: nechci být dalším strašidlem na hradě.

Křičím: “Já nechci, já ...”

Ano, já jsem! Chci žít! Teď, kdy jsem právě pochopil, proč jsem se narodil.

Mlha i temnota rázem zmizely. Na pozadí modré oblohy zalité sluncem se nade mnou sklánějí postavy v oranžových kombinézách. Jakoby zdáli ke mně doléhá hluboký mužský hlas:

“Má zlomenou nohu a asi taky pořádný otřes mozku. Nechápu, jak to z takové výšky mohl vůbec přežít.”

Ale já vím své…