Šestnáct

     Než se úplně opiješ, motaj se ti v hlavě divný věci. Z toho všeho rozmazanýho ti vystupuje postupně mnoho vjemů. Někdy souvisejí, někdy nenalezneš spojitost bez dalších nekolika ispiračních hltů. Každopádně tato realita zpitvořená mokem bývá zajímavá.

     Lámeš si hlavu nad nedostatkem ropy v Kaspickém moři a najednou Ti příjde líto, že Sigma zase prohrála. Nedoporučuje se moc řešit sebevražedná témata a citové otázky. Kamárádi tě většinou zachrání a nenechají snít o záhadách dna Ledového oceánu s hlavou výmluvně opřenou o tak nepříjemně tvrdý stůl. Zajdeš si na záchod, vykouříš pár cigaret. Všichni odejdou a ty zůstáváš v knajpě téměř sám. Dáš si kafe, vytáhneš některou ze svých hlubokomyslných knížek a ve stavu mezi opilostí, střízlivostí, únavou, nebem a zemí osloví tě nekterá z autorových vět. Začneš ji konfrontovat se vším, co jsi toho večera zažil, všechno je reálné a připadá ti to pravdivé. Až myšlenku totálně rozebereš a vypipláš, vytáhneš  tužku se svým deníčkem. Napíšeš několik vět, které ti všek již nepřipadají tak skvělé, jako ty před pár vteřinami ve tvé hlavě. Dostaneš se nějak k závěru, celé si to přečtěš a zjistíš, že myšlenka zachycena sice byla, ale naprosto zkresleně, nepřesně a nicneříkajícně.

     Nemáš na to. Ze všech představ a tužeb o velkém psaní máš jen splín ze své nedokonalosti. Všechny deprese během týdne pečlivě odháněné a zaplašované na tebe vskočí najednou a i ve svých očích nejsi už nic než alkoholik bez invence. Dáš si rum a nad ránem se s hlavou svěšenou vracíš domů.

     Čteš, čteš, vzděláváš se a příjde ti, že to není zas tak těžké. Chtěl bys to taky zkusit.

     Píšeš...