Brain dump #4

Po dlouhé době cítím potřebu dalšího brain dumpu. Sedněte si pohodlně a připoutejte se...

Zajedem mezi

Zajedem MIMO

Prosvištíme celek

Kompletním pohledem

Základní škola. Družina. Kamarádi hrají stolní fotbal a já se snažím telekinezí ovlivňovat míč. Nemůže to fungovat protože nemám otevřené všechny potřebné čakry ale o tom jsem tehdy neměl ani tušení. V zápalu boje jsem zohnul kovovou tyč, kterou jsem držel v ruce - držadlo od figurky-fotbalisty. Řemeslník který to opravoval s tím moc nemohl hnout, prý neví jak se mi to podařilo deformovat. Při soustředění a zápalu vyvíjíme sílu, která se vymyká běžné zkušenosti.

protrhnu temnotu
svým jediným vhledem
rozsmažím utrpení
v náruči extáze

Další útržek: noční Brno, jdu směrem k centru. Se mnou střídavě jde a nejde starší žena, se kterou jsem se před chvílí seznámil na rockotéce. "A ... počkej... proč.... proč já? Bylo tam spoustu krásných holek přece..." "Ty tvoje krásný holky o mě nezavadily ani pohledem, víš? Ty máš dobrý srdce, cítím to... Tak jdeme teda k tobě nebo mám jít domů?" Je opilá, chce mě ale neví jestli může... věkový rozdíl, je to náhle... Já spěchám - v tom dvoutisícím roce jsem si chtěl užít to co před tím nešlo... "Proč? Proč? Tam u tý hudby to bylo tak krásný a teď..." "Spěchat musíme, je tu zima." Došli jsme k ní. Byl to pro mně i pro ní krásný sen, noc plná vzájemné slasti... "Nemůžeš jít domů, já tě nepustím..."

a ostrost světa
tlačí naše těla
mezi sebe
mezi sladko
mezi čas 

Bývaly totiž horší časy, vážení. Užívání ve třetím tisíciletí splácí utrpení tisíciletí druhého...

ta slova zavírají dveře

ale přesto touží být slyšena

jen tam dole

tam kde je podpora kaluží

pocítíš ten zemský

pocit rovnosti sebe a sebe...

Telefonický rozhovor. "Prostě... jsem na tebe stále nasraná a nevím jestli jsem se za tu dobu dokázala odesrat." "Ale... vždyť ... já jsem nic..." "Co jsí řekl tý O. ... Způsobil jsi mi problémy..." Přemýšlím: mě bylo šestnáct, teď je mi dvacet. V době o které mluví jsem jí nijak neubližoval, jen jsme se odcizili a já se bavil s jinýma lidma... ostatně ona taky... ale ona je ještě větší paranoik než já... "Chtěl bych obnovit naši korespondenci." žádná odpověď "Před chvílí jsem se vrátil z... z..." zbytečný. "Mír s tebou." Pokládám telefon. Asi tam nic není, myslím si. Nikde. A nic. Není.

Jak začít?

Tím, jak to skončilo?

Nepochopitelným míjením

Jednostrannou prosbou do tmy?

O kousek v čase později: procházím se po naší fakultě, sleduju animované prezentace z informatiky. Všechno má jakýsi snový nádech, pravděpodobně proto, že to skutečně sen je... prosté, milý Watsone. Najednou se nemůžu hýbat, slyším hlasy, probouzím se...

... nejsem na fakultě. Ležím na nemocničním lůžku. Proč mám na puse plexisklový náústek s kyslíkem? Proč mě bolí nějaká rána na břiše? Mám hlad. Co ty infuze? ... jak dlouho tu ležím? Prý čtrnáct dní. Ale proč? CO se stalo? ŘEKNE mi to někdo? Na strop se promítají zbytky halucinací z mého dlouhého spánku - fakulta informatiky. Nemůžu se hýbat.

však neumírám

je tu pár věcí

mezi které ulehnu

a spím

Přece jen to dobře dopadlo, jsem tady a píšu. Rok 2002, tančím na rockotéce s příjemnou plnoštíhlou slečnou. Hudba hraje písničku "Tohle je ráj". Vše zlé se již stalo, doufám.

(něco

co se mělo rozpustit

se rozpustilo)