Válka ještě neskončila

Rozednilo se. Nad studenou a prázdnou krajinu vystoupilo slunce. Studené páry plazící se při zemi začaly ustupovat, až úplně zmizely a odkryly tak popelavě šedou zemi, táhnoucí se od obzoru k obzoru… Těžko uvěřit tomu, že zde dřív rostla svěží a zelená tráva, ale dnes je těžké uvěřit ledasčemu… Bylo chladno. Skupina mužů, zachumlaných v šedivých polních stejnokrojích postupovalo hlemýždím tempem šedivou realitou. Nespěchal. Nebyl důvod spěchat… tady se zdálo, že čas zmizel… Své zbraně táhli za sebou v prachu, jako cosi zbytečného, co jen zdržuje a unavuje už jen svou existencí, ale přesto se s nimi vláčeli dál… co kdyby? Teplota okolního vzduchu začala prudce stoupat. Mrazivou noc již plně nahradil horký den… Velitel se zastavil. ”Tady zůstaneme.” Oči jeho následovatelů, unavené a vybledlé, jej upřeně sledovaly. Pak se muži mlčky vydali postavit ležení… tři stany. Pracovali jako dobře secvičený stroj, mlčeli a pracovali, jako už tolikrát… Velitel se spokojeně usmíval. To se mu líbí, když jeho muži pěkně pracují…

…

Začínalo být docela horko. Chatrný stín, který poskytovaly trosky veřejného domu, jediné alespoň trochu stabilní stavby ve městě, se chvěl horkým vzduchem. Trochu jako výsměch všemu lidskému snažení se jako první v této části města zřítil kostel a tak je zbytek nevěstince jakýmsi pomníkem lidskému snažení… tichým mementem všeho dávno minulého…

Kdesi daleko na poušti se vanul horký vzduch a táhnul vstříc městu. Zdvíhal drobný prach a popel, a jako šedivá stěna se valil krajinou… Cítila to. Ještě na míle daleko cítila, že se něco děje… znala to dobře. Žije tu už tolik let… je chápavá a naučila se rozumět světu, v němž žije… Trochu pokrčila nos a zahleděla se kamsi k vzdálenému obzoru. Za chvíli to přijde a bude to silné, silnější než posledně… vydrží její úkryt? Zkoumavě si prohlížela hromadu trosek v rohu u jedné ze spadlých zdí… Maličká tmavá díra vedla do těsné ”nory” v sutinách. Nebylo to nic přepychového, ale lepší než se nechat vysoušet neúnavným sluncem nebo roztrhat pouštními bouřemi.

Tvář jí ovanul prudký poryv horkého vzduchu. Na sucho polknula a hbitě jako ještěrka na kameni skočila do svého doupěte. Pečlivě se usadila a zacpala vchod několika prkny. Dává si docela záležet – už to jednou poznala - špatně utěsnit vchod! Celé hodiny jí zasypával jemný popel a ona nemohla dýchat… štípal v očích, ale z všudy přítomného horka byla tak vyprahlá, že nemohla ani plakat… ne, to by opravdu nechtěla zažít znovu!

Sotva byla s prací hotova, ucítila prudký úder větru do sutin… Země se zachvěla… Ano, tentokrát to bude opravdu silné… Tak silné, jako ještě nikdy… možná to bude naposled… Kdo ví! Zavřela oči. Ne, nemá strach, jen je už unavená… strašlivě unavená z toho každodenního boje o holé přežití. Už tolikrát váhala jestli by to neměla vzdát… Neví na co čeká… Vlastně ani neví, jestli vůbec na něco čeká… Ale nevzdá se! Třeba jednou… jednou se všechno změní… Ano, bude to krásné… zmizí z téhle odporné, lepkavé a dusivé šedi… ne, nedovede si představit jaké to bude… ale ať už to bude jakékoliv… bude to nádherné!

Ztuhla. Podivný skřípot kdesi nad ní jí proťal tenkou nit snových představ slastné budoucnosti… Její maličký úkryt byl rázem menší a menší… studený pot jí stékal po čele… Její oči, navyklé neprostupné temnotě lačně těkají do tmy… co přijde teď? Cítí na spáncích každičký záchvěv svého srdce… konec? Má to všechno takhle skončit?

…

Bouře utichla. Generál byl první na nohou. Netrpělivé postával stranou od stanů a pozoroval obzor. ”Jestli je zastihla bouře nepřipravené…” Přemýšlel nahlas a jeho hlas se jako tichý šepot nesl na míle daleko… byl to jediný hlas v této pustině. ”Jestli je zastihla na otevřené planině tak jsme tu zbytečně… Sakra!” Muži za jeho zády pečlivě balili stany a připravovali se na další pochod… začínalo se stmívat a tak je nebude unavovat ani ostré slunce ani poryvy větru, protože v noci, když teplota klesala hluboko pod nulu, zavládlo absolutní bezvětří.

Když se generál otočil k bývalému táboru, čekala jej nastoupená jednotka. Jeho zasmušilá tvář se nepatrně rozjasnila… Ano, co může být hezčí než nastoupená jednotka? Co může být kouzelnější? Ne, nezná nic krásnějšího… ne nadarmo obětoval celý svůj život službě… služba je pro něj vše! Všechno co má mu dala válka, vše co ztratil mu vzala… nelituje ničeho! Byl mezi prvními co opouštěly kryty po velké odvetě. Mezi prvními vele k zteči na přední linie ochromených nepřátel a sám byl mezi prvními na nepřátelských liniích. Nenáviděl je. Nenáviděl ty… druhé. Ne, slovo nepřítel pro ně je příliš čestné… oni byli… jsou… míň než bláto na jeho bagančeti. Vyrazili.

Zešeřilo se. Vysoko nad krajinou vystoupil měsíc. Pochodující muži vrhaly do prachu komické stíny, divoce poskakující po terénních nerovnostech. Generál kráčel v čele skupiny. Měsíc na nebi jeho tváři propůjčoval tajemný, až ďábelský nádech… Mračil se. Noc byla až příliš jasná… měsíc, dávající všemu okolo tesklivě romantický podtext z nich dělal snadný cíl. Museli být vidět na míle a míle daleko, ale… kdyby zůstali, byly by dost možná ještě snazším terčem a tak… jít za dne, kdy slunce rozpaluje okolní vzduch do neskutečných teplot je nemyslitelné! Na takový přesun nejsou vybaveni… nechce zbytečné ztráty… on by to vydržel, ale jeho muži? Ne, tohle nemůže riskovat! Ne že by mu nějak zvlášť záleželo na jejich životě, ale až narazí na nepřítele, bude je potřebovat… jejich oči, jejich ruce… a hlavně jejich zbraně!

Začínalo mrznout. Cítil to na prstech na rukou… vlezlý a suchý chlad… nezná nic horšího… proti tomuhle nepomáhá žádné oblečení… Tenhle chlad se dostane všude. Pamatuje si časy, kdy se v noci nestřílelo… po velké odvetě, když začaly v noci tyhle mrazy, se zbraně lámaly za palby… viděl muže, kterým závěr pušky utrhl rameno… A tak se v noci bojovalo mačetami… ano, ty něco vydržely… byly to krásné časy! Kolik obličejů rozťal svým mečem? Kolik břich nabodl na svůj bodák? Nikdy se nebál… neznal slitování… Pak dostali tyhle nové pušky, krásné, moderní zbraně… na téhle šedivé planetě neexistuje situace v níž by mohly selhat… byly jako on! Bez milosti, bez slitování… chladné zbraně, čekající na svůj rozkaz. Ano, cítil se úplně stejně-chladná zbraň co čeká jen a jen na svůj rozkaz… A tak teď křižuje pouští a hledá… je lačný po krvi, těch na druhé straně… Nikdy se nezastaví!

Utěsnil zkřehlými prsty bundu. Ne, že by to mělo nějaký zvláštní efekt, ale už jen pro ten pocit… už jen ten pocit za to stojí! Zastavil se. Poprvé za celou dobu pochodu se zastavil. Jeho muži se hned rozestoupily a vytvořili kolem něj ochranný kruh. Jejich zbraně se matně leskly v měsíčním svitu a oči sledovaly prostor před sebou. Byl unavený. Už se mu to dlouho nestalo… Ne, ještě není starý… starý ne… jen je vyčerpaný… určitě je jenom vyčerpaný!!! Opřel se o svou zbraň. Odsunul ochranné brýle a otřel si rukou tvář. Od úst mu stoupá pára. Cítí v očích mráz… Pak si znovu stáhl brýle a celá skupina se vydala opět dál.

…

Probudila se s výkřikem. Stísněný prostor její řev držel vevnitř a tak jí zněl v uších ještě dlouho po tom, co zmlkla. Usnula. V té nejdivočejší bouři, jaká tu poslední dobou byla, usnula! Musela se tomu začít smát… Usnula! Neuvěřitelné! Teď byl klid. Ticho, klid a mír… ach, to je tak… tak krásné… Cítila jak jí úlevou tečou po tváři slzy… Myslela, že umře. Bála se, že bude konec… a zatím žije! Všechno je v pořádku a ona… je to skvělé! Jak to vypadá venku? Co si pamatuje, vítr byl dost prudký… musel přinést spoustu prachu… nějaké domy určitě spadly… počkat… co když… co když se už nedostane ven? Co když je zasypaná? Ach ne… co když… Vrhla se k východu. Prudce začala vytrhávat prkna a hadry, jimiž utěsnila vchod do své nory… Poranila se o jedno prkno, ale nevěnovala tomu pozornost…

Rozbrečela se. Je zavalená. Ne moc, ale… je tak slabá… škvírami v závalu dovnitř pronikalo matné měsíční světlo… Rázem si uvědomila, že jí krvácí dlaň… Nevěděla co dělat. Seděla schoulená v hloubi svého doupěte a vzlykala.

Když jí došly slzy, uklidnila se. Pálil ji nos a tak si utřela oči a začala zkoumat zavalený vchod. Podle sutin usoudila, že se nejspíš zřítila zeď v jejímž zákrytu má svůj úkryt. To je docela nemilé, ale nemělo by být zase až tolik obtížné se vyprostit ven-tedy pokud jsou to jen ty cihly… a pokud nad ní, kam nevidí, není další hromada trosek, která by se mohla uvolnit… mělo by to vyjít! Zatlačila na jednu víc vystouplou cihlu, ale nikam to nevedlo. Zřejmě se o něco ”šprajcla”. Ještě jednou zatlačila, ale nic si od toho neslibovala. Takhle to nepůjde. Rozhlédla se po malé, tmavé kobce a její pohled padl na prkna, jimiž prve zacpala vchod… S nimi by to už mohlo jít… jen je dobře zapřít… Několik cihel se hnulo. Povzbuzena tímto nepatrným úspěchem zabrala víc a málem se udeřila do obličeje o přečnívající trosky, když prkno prasknulo pod jejím náporem… Copak se odtud opravdu nedostane? Copak je vážně dosouzena v téhle těsné a suché hrobce zemřít?

Když to nejde vytlačit ven… začala vytahovat jednotlivé cihly a skládat je dovnitř. Pravda, už takhle je tu málo místa, ale třeba je to opravdu jediná cesta ven! Poháněná nadějí se vrhla na zával a její vidina na záchranu se pomalu začínala naplňovat…

…

Kdesi na obzoru zahlédl oblaka zvířeného prachu. Ani na okamžik nezaváhal, co to může znamenat… Zastavil jednotku a přesným gestem jim nařídil, aby zalehli. Z brašny vytáhl dalekohled a začal zkoumat vzdálený oblak, který se pomalu začal rozplývat… ”Jestli to jsou oni, pravděpodobně si nás také všimli.” Tiše si bručel pro sebe. ”Sakra! Takhle blízko… mít tu pořádnou pušku… mmm…” Pokračoval v tichých komentářích, které se nesly rozlehlou plání, skoro jako kdyby je nahlas volal… Zimzel. Pokud ten zvířený prach opravdu způsobila vojenská jednotka, zcela určitě také zalehli… Nebo si možná ve stejný okamžik všimli prachu, který zvířili jeho muži… zdejší prach je velmi zrádný! Sebemenší pohyb jej zvíří, ale vy si toho ani nevšimnete… ale za takovéhle měsíční noci se lesklá smítka popela stanou viditelná na desítky mil… Kdyby tak měl něco lepšího než tenhle starý dalekohled… ale když se snažil dostat do starého skladiště, tak mu cestu odřízli… sakra… teď by měl při nejmenším těžkou odstřelovačku… to by byla věc! I když… stejně by se museli přiblížit… na tuhle vzdálenost se střílet nedá ani z nejtěžší odstřelovačky, kterou kdy v životě viděl… a že to byla zbraň! Na osm mil vystřelila chlapovi mozek z hlavy! Však ji taky neunesli ani tři muži… Stejně to tenkrát bylo hloupé… přes průsmyk se prostě nedalo projít… nechtěl riskovat příliš velké ztráty. Možná se vyzbrojili sami… a možná jej teď někdo sleduje hledím jedné takové těžké pušky… Ne, to nehrozí… o tom skladišti vědělo jen pár nejvyšších důstojníků!

Oblak se rozplynul, jako kdyby tam ani nikdy nebyl. Ať jej vyvolalo cokoliv, zjevně se to už nehýbalo. No, byl-li to protivník, tak se ani neblíží, protože to by jej doprovázel oblak a mohli by se připravit na ”návštěvu”. Ne, nehýbají se.

Generál se zklamaně zvedl a o několik málo okamžiků později se zvedli i ostatní. Rozhlédl se a vydal se směrem k místu, kde před tím zahlédl oblak prachu, následován svou jednotkou… Kdosi velmi daleko se usmál a odložil dalekohled.

…

Sotva vylezla z těsného úkrytu, ulevilo se jí. Opravdu měla strach, že tam uvízne… nechce umírat! Postavila se a protáhla si záda. Rukou si oprášila oblečení, jako kdyby to bylo co platné… rukou si odhrnula vlasy z čela… na zpocené pleti zůstávaly šedé stopy po špinavých prstech. Zkoumavě se podívala na svůj do posavadní domov… ”Tak tady jsem asi skončila…” tiše řekla a její hlas se nesl troskami starého města a odrážel se od trosek, tyčících se do výšky jako tiché pomníky lidské snahy o život a smrt.

Okolí se ani moc nezměnilo. Pravda, zeď u jejíž paty měla svůj úkryt se zřítila, ale jinak… šedý prach pokrýval okolní krajinu a z pouště táhl chlad. Zachvěla se. Byla na chlad zvyklá… Vyhrabala z trosek svůj špinavý, kdysi možná růžový, svetr a potrhanou džínovou bundu. Vzala si jednu z několika prošlých čokoládových tyčinek ze zásoby a vydala se do noci hledat nový úkryt.

Přemýšlela, kam by se mohla ukrýt. Znala město dobře, tedy okolí svého úkrytu znala velmi dobře, ale tam dál… Nikdy se vlastně moc nevzdalovala… Teď může. To je docela fajn… Alespoň něco málo pozitivního…

Bylo to zvláštní. Tmavé a tiché město… Občas se ve stínu mihlo lesklé tělo ještěrky, hrající matnými odstíny měsíčního světla. Kráčela v prachu, který se s každým krokem zvedal do vzduchu a v divokých spirálách stoupal pomalu k nebesům a zářícímu měsíci. Z krajiny za městem sem pomalu doléhal tichý šepot, který mohl být lidskými hlasy, ale třeba i jen vanoucím větrem, meluzínou mezi troskami… Kdyby to tak byli lidé… Kdyby tu tak nebyla sama… Co by asi dělala? A co by asi dělali oni? Kdo by to byl? Třeba… třeba by to byl nějaký hezký a mladý muž… to by… bylo fajn. Už tolik let neviděla nikoho živého… Už tolik let nepromluvila… nebylo s kým a sama se sebou… brzo přestala. Určitě by měl černé vlasy. Husté, tmavé vlasy a světlé oči… Takové krásné oči… a byl by vysoký a silný… byla by s ním v bezpečí… Zastavila se před dlouhým střepem z výkladní skříně. Rukávem bundy jej lehce očistila a prohlížela svůj odraz… ne. Nikdo nepřijde… nikdo nepřijde pro takhle ošklivou a špinavou holku… Zamračila se. Nešťastně sledovala svoje špinavé a zašedlé vlasy… byly tak krásné… ale to už je pryč… teď jsou jako by bez barvy… propadlé tváře, unavené oči… Kostnaté ruce… povadlá, malá prsa… ach jo… Copak tohle by se někomu mohlo líbit? Copak by někdo mohl mít o ni zájem? Otočila se od skla a smutně šla dál.

Tady už to neznala. Už byla dál než kdy před tím… zvláštní pocit. Neměla by se vrátit? Tady si tuplem nenajde místo k přečkání dne… Všude jsou jen hromady popela a nízkých trosek městské zástavby… Zastavila se. Má se tedy vrátit? Nedaleko za zády stál zbytek městského kostela… Hrbatá stavba obklopená nízkou, rozpadlou zdí… Zkoumavě si prohlížela zbytek kdysi snad majestátní stavby a pak…

Z blízka se kostel nezdál zase až tak moc poškozený. Pravda, omítka byla místy zcela otlučena až na zdivo a i okna byla spíš jen tmavé díry ve zdech, ale jinak se zdál být celkem zachovalý. Na schodech před branou se zastavila, jako by hledala odvahu vejít… Pak pomalu vstoupila do šera svatostánku. Z husté vrstvy prachu na zemi vystupovaly už jen nejasné obrysy lavic. Byl to velmi jemný prach. S každým krokem se zvířil a ona se propadala hloub… Nakonec se jím brodila po kolena… Občas o cosi zavadila, ale neměla moc chuť zjišťovat, co to je… Měla strach. Svíral jí břicho a ona jen velmi pomalu kráčela ke špinavému oltáři v čele síně. Působil spíš směšně… Sochy na ní shlížely ze své výšky s nepřítomným výrazem… Za oltářem ležel stržený kříž. Dřevěný, bohatě zdobený kříž a pod ním lidské ostatky… asi kněz… Nad tou představou se ušklíbla… zabit svou vírou… hloupé, ale… vlastně všichni jsou zabíjeni svou vírou. Všichni v té zpropadené válce všech proti všem a nikoho proti nikomu. Nezáleží na tom, zda je zabil padající kříž, nebo třeba jen rodný dům, hroutící se pod explozemi padajících bomb… odnikud nikam letící kulka… Vše pohlcující samota.

Po zádech jí přejel mráz. Zachvěla se. Je tu větší chlad než venku. Rozhlédla se znovu po hale. Jo…, zůstane tu.

…

Nevysoký muž v šedém polním stejnokroji pohlédl na skupinu mužů za sebou. Přikývl. Na jeho tváři, téměř dokonale hladké a čisté, nebylo vidět ani stín nějakých pocitů. Chladná a nepřirozeně strnulá, skoro jako by nebyla ani lidská. Pak se ještě na okamžik podíval do mohutných okulárů svého dalekohledu. Tam někde daleko jsou dvě oči, které jej hledají… dvě živé oči, které pátrají v šeru a hledají… Ten nápad se zvířením prachu byl dobrý. Teď se určitě vydají k nim a… budou je očekávat. Ještě párkrát je pozlobit… pohrát si s nimi jako kočka s myší a pak zatnout dráp!

Vydali se na cestu. Skupina mužů se velmi tiše rozeběhla krajinou… Lehké doteky jejich nohou téměř nevířili prach… jsou rychlí a obratní… dokonalí! Nemusí jíst ani pít. Nevadí jim vítr ani sníh… ani slunce. Netruchlí jeden pro druhého… nepotřebují mluvit aby si rozuměli… nepotřebují slyšet, aby pochopili… jsou dokonalí. Jsou takoví stvořeni. Neslyšně se pohybovali krajinou a jejich velitel se občas podivně zašklebil… zvláštní, komický škleb… snažil se o úsměv. Ano… to mu ještě chybělo k dokonalosti… úsměv! Snažil se o něj často… vždy když si myslel, že by se měl smát. Stáhl rty a nadzvedl lícní svaly… ale pořád k tomu cosi chybělo. Možná oči. Ano, oči zůstávaly pořád stejně chladné… smutné. Oč mrtvější byly jeho oči o to zoufaleji se snažil o dokonalost úsměvu.

Zpozorněl. Jeden z mužů na předsunuté hlídce cosi objevil. Zastavili se a ulehli k zemi. Rychlým krokem došel k pozorovateli, ale ten jen pokynul napřaženou paží kamsi k obzoru. Z maličkých, sotva postřehnutelných bodů se v dalekohledu zhmotnily zbytky staveb… propadlé zdi, hromady sutin… Že by před nimi byly trosky města? Nepamatuje si, že by v této oblasti kdy bylo nějaké město… A pak dostal nápad. Roztáhl ústa do širokého úsměvu… poprvé se mu opravdu povedl… byl tak… tak… lidský… Otočil se ke svým mužům a aniž by to bylo nutné, pokynul jim, aby jej následovali a svižným krokem se vydal vstříc troskám kdesi daleko na obzoru.

…

Přitáhla si sem jen nejnutnější věci. Nějaké oblečení, deky a v nich něco zásob. Několik nocí má co dělat, než se kompletně přestěhuje, ale nijak zvlášť jí to nevadilo. Rozhodně to je lepší, než se jen tak bezcílně potulovat mezi ruinami s chabou výmluvou, že hledá něco k jídlu… nepotřebuje. Starých zásob má ještě spousty a tak se její noční výpravy skutečně svrhávaly s nebetyčnou pravidelností v bezduché bloumání šedivou a černou krajinou rozpadlého města. Posadila se na prachem zapadlé opěradlo lavice, položila obličej do dlaní a rozhlížela se. Něčím ji to místo přitahovalo. Dráždilo její představivost. Před očima jí ožívaly obrazy, které zdánlivě nedávaly smysl, vzdálené odrazy ukryté kdesi hluboko v minulosti…

Zvedla se. Tvrdé opěradlo jí tlačilo a byla jí zima. Vyšla ke vchodu a podívala se na nebe. Čisté, temné nebe, plné spousty drobných vzdálených hvězd, začínalo na východě blednout… bude svítat. Za chvíli se vzduch začne ohřívat prvními slunečními paprsky a zahřeje se… Kdo ví, třeba tu bude příjemný chládek… třeba se nebude muset mačkat v žádném těsném úkrytu před slunečními paprsky… Daleko na nebi proletěla padající hvězda… Na okamžik zazářila a pak se ponořila do tmy a ticha… Prý se má něco přát… Ale co si má přát? Co si lze přát tady, uprostřed ticha a špíny?Dávno už nemá sny ani přání… Zamyslela se. Určitě musí něco být! Zatnula pěsti a na čele se jí objevily vrásky, jak usilovně přemýšlela. Pak se s dlouhým vzdechem uvolnila. Vlastně ví… Kdyby se vrátil táta… to by jí udělalo opravdu radost, ale dobře ví, že se nikdy nevrátí! Už nikdy…, ale přesto čeká… co kdyby? A tak je tu pořád… město se pomalu propadá do minulosti. Kdysi mohutné stěny se mění v prach… Ale je poslušná. Vždycky byla poslušná holka… tatínkova poslušná holčička a tak, když jí řekl, počkej tu na mě, čekala. Pak ji políbil a postavil ji zase na zem. V jeho mohutné a pevné náruči její místo zaujala ošklivá a těžká černá puška… Nevrátil se. Nikdo se nevrátil… Proti androidům se nedá bojovat. Jsou rychlí, rychlejší než lidé. Jsou tišší, lidské ucho je neuslyší. Jsou silnější a vytvořeni pro jediný úkol… bojovat. Nikdo je nedokáže porazit… ani její otec… Smířila se s tím. Ale přesto se jí občas zdá, že v dálce na obzoru spatří zvířený prach… jen iluze… nikdo tu už není! Když i poslední lidé odcházeli, schovala se… přece nemůže jít pryč…

Tiše popotáhla. Po tváři jí tekla maličká, osamělá slza. Kousla se do rtu, jako by tím mohla zaplašit tíseň, která ji najednou přepadla, nebo alespoň zastavit tu slzu… Ne, tohle se jí opravdu nestávalo často…. Asi to je tímhle místem. Utřela si špinavou dlaní tvář a šla si ze zásob najít něco k jídlu, přeci jen už začínala mít hlad.

…

Generál znervózněl. Zvířený prach se znova objevil, ale byl výrazně stranou oproti jejich směru. Je si už téměř jist – jsou to oni! Nikdo jiný se nedokáže tak rychle přesunout… zbývá jediná otázka: Proč? Proč změnily svůj směr a hlavně, proč víří prach? Jednou se to může stát, ale v rozmezí jedné noci dvakrát? Smrdí to! Možná je to past… ale jaká? Jaká by to mohla být past tady, uprostřed otevřené a chladné pustiny? Jaká nástraha na ně může čekat? Dalekohledem probodával obzor před sebou, ale kromě rozplývajícího se oblaku zvířeného prachu neviděl nic. Z velké kapsy na mapy vytáhl list papíru, pokreslený několika slabými čarami tužkou. ”Mapa”. Zamračeným pohledem znovu pohlédl na obzor a pak z kompasu odečetl změnu azimutu. Pečlivě zaznamenal změnu trasy a opět mapu uložil do kapsy.

Skupina mužů se opět vydala do noci. Popruhy výstroje se jim zařezávaly do zad, ale bolest nevnímali. Kdesi na východě se již pomalu začínalo temné nebe vyjasňovat, ale generál na to nedbal. Neúnavně hnal své muže dál. Teď jde o každou minutu… musí využít každičký okamžik, každičkou vteřinu! Pokud je to past nic se nezmění, ale pokud to past není, jsou ve výhodě! A takovéhle výhody obvykle rozhodují bitvy…

Začínalo se oteplovat. Rozepnuli své kombinézy, ale nezastavovali se. Mlčky následovali svého velitele bez sebemenšího náznaku pochybnosti… Zastavil se. Nemusel nic říkat, hned z pochodu začali budovat ležení a než se rozkoukal, byly stany postaveny… Usmál se. Jsou opravdu úžasní… poslušní a oddaní. Co si může velitel přát víc? Otočil se a vstoupil do jednoho z čerstvě postavených stanů. O pár okamžiků později již šerem halícím krajinu projel jako nůž úsvit nového dne a smrtící chlad noci vystřídal žárem sálající den.

…

Škvírami v zatlučených oknech pronikly sluneční paprsky a na prachem zasypané podlaze malovaly podivné obrazce, připomínající vzory na koberci nějakého šíleného tkalce. Vzduch se zachvěl, jak do chladného šera v kostele pronikl žár vycházejícího slunce. Ještě nikdy nebyla touto dobou mimo úkryt, ještě nikdy od velké odvety… Už si ani nevybavuje jak to tenkrát všechno vypadalo… tenkrát, když všude kolem nebyla jen suchá a nepřátelská poušť… Ani se jí nechce věřit, že kolem jejich malého městečka byly stromy. Vysoké a věčně zelené smrky a borovice… nekonečné moře svěží a zářící zeleně. Okna jejího pokoje byla umístěna na východní straně domu a tak se každé ráno probouzela do jasného a zářícího dne. Milovala slunce… něžný dotek jeho paprsků na tváři… To už je dávno. Teď se jej bojí. Už to není vlídné a laskavé slunce… změnilo se. Nenosí radost a život… přináší žár a sucho… smrt. Ztvrdlo, jako ztvrdli lidé, kteří přežili… ztvrdlo, jako ztvrdla i ona sama… Pamatuje si dobře první dny, když tu osaměla. Tři dny byly zalezlá v hromadě odpadků, aby měla jistotu, že všichni odešli… Měla hlad a žízeň, ale vydržela to… Co jí bylo do lidí? Co jí bylo do řečí o velkém městě kdesi na jihu? Nevěří jim. Copak něco mohlo být ušetřeno zkáze? Copak něco mohlo odolat světlu? Ne… světlu neodolalo nic! Viděla majestátné budovy se zdmi tlustými jako ona sama, zdmi, které se změnili v papír… slyšela o lidech, kteří se vypařili, jako by nikdy ani nebyli… ano, světlo bylo úžasné… fascinující. Vlastně ani neví, jak se to správně jmenuje, ale ostatní povídali, že je to proud světla. Zář, která zastíní i slunce a všechno se změní… Při velké odvetě byla v krytu… s tátou. Tiskl ji v náručí, jako by to bylo naposled a ona… byla šťastná. Cítila se šťastná v jeho objetí, věděla, že se jí nemůže nic stát, protože byl s ní! Počká. Slíbila to…

…

Podařilo se! Změnili směr! S jejich rychlostí je nedoženou dřív, než budou ve městě a tam… Nemohl tomu uvěřit… skočili na to! Ten starý generál na to naletěl! Čekal všechno možné… kdo ví jaký úskok… zradu. Rozhodně ani ve snu nepočítal s tím, že se tak snadno nechají nalákat přesně tam, kam bude chtít. A stačilo k tomu tak málo…

Dalekohledem střídavě pozoroval přibližující se vojáky na jedné straně a trosky bezvýznamného městečka na straně druhé… ano… již brzy pohlédne generálovi do tváře pěkně z blízka a pak… Co bude pak? Bude ho muset zabít? Asi ano, ale… to pak bude… konec? Copak to všechno může jen tak skončit? Ne, nezabije ho! Ale co když bude muset? Co když to bude kdo z koho? On nebo generál… Kdo má zemřít? Copak to může jen tak rozhodnout? Copak může jen tak určit kdo bude žít a kdo ne? Ne… to přece nejde! A vůbec, proč se má tímhle zabývat? Proč zrovna on a zrovna teď? Ještě má čas… ještě je času dost… jsou daleko. A to městečko, nebo spíš to, co z něj zbylo… je taky ještě daleko. Zasmušil se. Na jeho hladké tváři se na okamžik mihly vrásky. Jen na zlomek vteřiny… pleť je opět pohřbila, ale zůstaly na ní tmavé linky, které bledly jen velmi pomalu… Vypadalo to u něj tak zvláštně…

Zaváhal. Byl zmatený, což se mu ještě nikdy nestalo. Kráčel po tenkém ledě… Vždycky poslouchal příkazy. Mlčky a bez komentářů. Nikdy nemusel dělat ”něco” víc… až teď. Válka… všem jen zpřehází životy… najednou ti řeknou jdi a ty musíš jít. Řeknou vel a ty… copak můžeš odmítnout? Copak jsi v situaci, v níž si můžeš vyskakovat? Ne… jdeš! Musíš… Nikdy nad tímhle nepřemýšlel. Nikdy ne takhle… Na tohle není připraven, ale kdo vlastně je?

Blížili se k troskám. Ví o nich generál? Kdo ví… možná ano, možná ne. Vlastně to je jedno… stejně se o nich dozví… dojde mu, že to byla past? Pochopí, že jej chce nalákat do nevýhodného postavení? Sakra, kdo to má tušit? Třeba se otočí, odtáhne a všechno začne na novo… A nebo to přijme a vrhne se do prohraného boje? Kdyby tak věděl, co udělá… Podíval se na oblohu. Pomalu začínala blednout. Mlčky nařídil vybudovat ležení – dnes už nemá smysl pokračovat v cestě. Přečkají tu do soumraku a pak… A pak se uvidí!

…

Měla dobrou náladu. Stála ve dveřích kostela a vystavovala svoje ruce slunci. Hřálo. Bylo to tak zvláštní… Poprvé v životě byla přítomna proměně nočního města v výheň nového dne. Ve stínu starého kostela byla v bezpečí před sálajícím žárem… usmívala se. Nechápala proč se směje, netušila co jí zvedlo náladu, ale připadala si lepší. Všechno kolem bylo lepší, hezčí. Pomalu slunci nastavovala větší a větší část svého těla a vychutnávala si tanec jeho paprsků… Za chvíli byla na zemi její bunda a o několik málo okamžiků později i svetr… A pak dostala nápad. Sundala si triko a rozepnula džíny… Položila se na chladné schody před kostelem a zcela se oddala novému dni. Její bledé tělo ještě nikdy necítilo slunce tak, jako dnes… Zavřela oči a v hlavě se jí vyrojily další vzpomínky…

Viděla moře. Ohromnou, snad nekonečnou modrou plochu tříštící se v závějích zpěněných bílých vln o útesy… Těsné plavky ji trochu škrtí přes prsa, ale dá se to vydržet… Písek se lepí na vlhké tělo. Je klid… Racci vřeští nad skalisky, o něco níž na pláži si s výskotem hrají děti… Milovala moře…

Dlaní si lehce přejela po nahém těle. Jak dlouho již necítila lidský dotek… Ten pocit, když dlaň klouže kůží dolů… Usmála se…

…

Zastavili se. První domy od nich byly sotva sto metrů… Zaváhal. Zšedlá, v mnoha místech na zdivo otlučená omítka působila velmi chladným a nepřívětivým dojmem. Tmavé díry místo oken hladově sledovaly skupinu mužů v šedivých uniformách, s šedivou pletí a šedivýma očima… Možná tu někdo žije. Možná tu je někdo… Podvědomě si přitáhl zbraň k tělu. Po zádech mu přeběhl mráz… Ne, to není strach… nezná co to je. Nezná většinu emocí… Otočil se na své spolubojovníky. ”Odjistěte zbraně!” Ještě nikdy povel nevyslovil. Nemusí… stačí pomyslet… Byl to krásný pocit, slyšet svůj hlas nést se ztichlou krajinou a ve spoustě ozvěn se odrážet zpět, až se z jasných slov stane jen jakýsi nesrozumitelný šepot…

Pomalu vešli do města. Automatické pušky přitištěné k tělu, prsty na spouštích… Chladné náboje v komorách… Tak vstoupili do bizarního divadla lidské zkázy. Hrbaté pomníky jedné epochy této planety… kolik takových epoch již zažila? A kolik takových epoch ještě zažije? Nevzdává se… ne, život se nikdy nevzdává. Tu a tam se zpod nánosů popela derou matné lístky drobných rostlin… ne, život se nikdy nevzdává!

Několikrát se zastavil. Měl takový zvláštní pocit… ještě nikdy necítil nic podobného… tak intenzivního… Měli by odejít! Ano… měli by se sebrat a jít pryč… sem nepatří. Nemají tu co dělat! Měli by dopřát tomuhle městu a všem jeho obyvatelům zasloužený klid a zapomnění… Ale copak mohou? Copak se mohou jen tak sebrat a jít zpět? Někde za nimi je starý generál… ten by to nepochopil… A on nechce umírat pro jeden hloupý pocit… Ne, to opravdu není dost dobrý důvod. Ušklíbl se a mávl rukou. ”Pokračujeme.” Řekl a poslouchal, jak se jeho hlas tříští o ticho…

…

Vzbudila se. Byla z celého probdělého dne tak unavená, že sotva se snesla noc, spala jako malá… Ani neví, jestli se jí něco zdálo… Probudily ji zvláštní zvuky. Zkoumavě se kolem sebe rozhlížela a hledala původce toho divného zvuku, ale nikde nic… Zvedla se. Musí to být venku. Vyhrabala se z hromady látek, co tu našla a do nichž se zabalila, a vyběhla ke dveřím. Nebe se již pomalu začínalo rozednívat. Temně modrá obloha od východu přecházela ve světlejší odstíny. Sotva dýchala, jak se snažila zaslechnout ten zvuk…, ale všude vládl klid… Už se chtěla zklamaně vrátit, když je zahlédla. Nejprve ani nevěřila svým očím-v dálce zahlédla lidské postavy! Že by se pro ni někdo vracel? Že by… určitě ano! Čeká na něj už tak dlouho… Konečně se vrátil! Ale… co když… co když to není její otec? Co když je to někdo jiný? Co když to jsou lidé z města? Chtějí ji vzít a zabránit, aby tu počkala… ne, to nedovolí! Musí se někam schovat… Ustoupila zpět do kostelní tmy… Pátravě si prohlížela svůj stávající úkryt… Ano… tady bude v bezpečí… snad… Alespoň než bude vědět, kdo to je…

Slyšela jejich kroky. Pomalu se blížili. Jen pomalu… slyšela tlukot vlastního srdce… Krev jí divoce tepala na spáncích… Čekala… A pak se ve dveřích zjevila postava. Vysoký muž s puškou vstoupil do šera. Strnula. Upřeně sledovala jeho tvář… prázdnou, šedivou tvář bez výrazu… dokonale hladkou tvář a dvě studené oči… To je… to… Přišli! Dostali se až sem… ale to… to pak znamená… To znamená, že její otec… je mrtev? Popotáhla, protože cítila, jak jí teče slza podél nosu… Muž se zastavil. Zvedl svou zbraň a namířil jejím směrem. Jako paralyzovaná hleděla do hlavně automatické pušky. Pak se vymrštila a rozeběhla se ven z kostela. Před kostelem stáli ostatní vojáci. Sotva ji zaslechli, zvedli své pušky… ”Ne!” Ozval se něčí hlas do ticha. ”Nechte ji! Je to jen dítě…”

…

Byl zaskočen. Najednou se z útrob starého kostela vyřítila dívčí postava. Podvědomě zvedl svou zbraň, ale hned se vzpamatoval. To je tím napětím… ”Ne!” Dobře věděl co by ostatní udělali… Jsou k tomu… stvořeni. Křikl ostrý rozkaz. Dívka zmizela kdesi mezi sutinami. Z kostela vyšel ležérním tempem jeden z mužů se zbraní u boku, připravenou k výstřelu… Je jedním z nich… proč mu najednou záleželo na té dívce? Proč křikl to své ”Ne”? Změnil se, ale netuší proč… Něco se změnilo… Něco, co jde zcela mimo něj… už není jedním z nich… ne… je ztracený ve své existenci! Není jako lidé a už není ani jako jeho vojáci…

”Zůstaneme tady!” Pokynul ke starému kostelu a skupina vojáku se s neměnným tempem přesunula.

…

Křik jejich velitele slyšela jen tak bokem. Teprve až se o několik bloků dál opřela o zeď malého domku a znovu si to všechno v mysli přehrála, došlo jí jak podivně se zachoval… Copak se mýlila? Takhle by se android nezachoval. Nebo to nebyli…? Ne, určitě to byli androidi! Určitě! Ale jejich velitel… to klidně mohl být člověk… Válka už trvá dlouho…

Co teď bude dělat? Co teď může dělat? Nebe už je bledé… brzo vysvitne nemilosrdné slunce a pak… pak už nebude čas přemýšlet, kam se schovat! Zamračila se. Bude muset zpět do svého starého úkrytu… snad ještě jeden den vydrží a v noci si najde jiný. Stejně je to k vzteku… Proč se vraceli? Co tady hledají? Musí jim být jasné, že tu nic živého není… A co kdyby se k nim vrátila? Zabijí ji? No, nemá zrovna moc chutí to zkoušet. S dlouhým vzdechem se vydala do svého původního úkrytu… snad dnešní den přežije…

…

Zamračil se. Tmavé stíny na obzoru se pomalu proměňovali v město. Kolik už takových měst viděl? Kolikrát už spatřil tu fascinující proměnu živoucího města v hromadu trosek? Vlastně, přesně tak vypadalo kdysi i jeho rodné město. To už je tak dávno… To byl ještě mladý poručík… Šli na smrt. Na jejich malé městečko se valil nepřítel a jich bylo jen pár. Přes těžké ztráty jej ale dokázali odrazit. Neucouvli ani o krok… nemohli. Za nimi už bylo jen jejich město.. každý tam někoho měl… i on… Slíbil jí, že se vrátí! Ale pak přišel příkaz aby přešli do útoku a on musel jít… a už se nikdy nevrátil… Bylo to takové krásné městečko uprostřed lesů… v létě se jezdil s dcerou koupat k moři… Pak přišla odveta a zbyly z něj trosky… Měl se k ní vrátit. Měl se vykašlat na rozkazy… Ale to už je jedno… teď jej čeká nepřítel.

Pak se otočil na své muže. Čtveřice z nich předstoupila před generála. Rozuměli mu. Nemusel nic říkat. Stačilo si pomyslet… Jak dokonalé… kdysi to dostali všichni, komunikační čip, aby spolu mohli komunikovat i na velikou vzdálenost zcela nehlučně… je to dokonalé! Kývl a čtveřice mužů se nehlučně rozeběhla k městu. Pak se podíval na blednoucí nebe… dneska už nemá cenu pokračovat… Musí se vyspat na zítřek… Zítra nadejde den zúčtování!

…

Blíží se. Pozoroval je dalekohledem už dobré dvě hodiny… Už brzo tu budou! Jako už po několikáté zkontroloval pozice svých mužů. Ano, všechno je připraveno pro uvítání… Už může rozeznávat jednotlivé tváře… Copak nic netuší? Jdou tak klidně… jako ovečky na porážku… zvláštní pocit. Nikdy mu to nepřišlo takové… možná proto, že poprvé to má být on, kdo dá povel stisknout spoušť…

Skupina mužů, v čele s generálem, vstoupila do města, zbraně připravené k výstřelu. A pak to přišlo. Na okamžik jako by se zastavil čas… Prst pomalu stiskl spoušť… Klid města byl roztrhán hlukem střelby… Generálovi muži se rozeběhli k troskám, které by poskytly alespoň částečnou ochranu před deštěm olova, ale uprostřed ulice zůstalo nehybně ležet několik těl. Generál se postavil a zcela nechráněn prázdnil zásobník do míst, kde se kryl nepřítel… Vypadali zaskočeni… Skutečně, generálovi muži padali k zemi. Z jejich útrob stříkala chladící kapalina, z tržných ran čněly dráty…

A pak generál zadal povel a do řad ostřelujících se začaly snášet snopce zářících střel generálovi předsunuté hlídky. Z lovců se rázem stala kořist. Velitel se nechápavě rozhlížel kolem sebe… Sledoval své muže jak padají k zemi a nebyl schopen jediného slova. Kde se ti druzí vzali? Pak se zvedl a zacílil na generála. Měl ho přímo na mušce, jen stisknout spoušť… zaváhal. Generál se na něj podíval. Jejich pohledy se setkaly a pak třeskl výstřel. Boj ustal.

Bylo to neuvěřitelné… jediný výstřel rozhodl bitvu a střelba utichla. Tisíckrát zpitvořená ozvěna se tříštila o ruiny osamělého města. Generál sklopil svou zbraň. Pořád ještě umí střílet!

Bez jediného slova všichni vojáci k němu sestoupili. Zranění se podle míry poškození snažili opravit za použití dílů z mrtvých spolubojovníků… komický příklad hyenismu, hluboce implementovaný do jejich osobností. Nepotřebují nikoho a nic… Generál si prohlédl nastoupené mužstvo. Několikrát se před nimi prošel, jeden jako druhý… stejný výraz tváře, stejné oči… Pak se postavil k jednomu z nich. ”Vem si polovinu mužů a jdi do pouště!”. Voják přikývl a bez hlesu vyrazil mimo město, následován skupinou dalších vojáků.

…

Byla zachráněna! Ze svého úkrytu všechno dobře viděla. Viděla jak lidé zničili ty odporné androidy! Byla šťastná! Dojetím jí po tvářích tekly slzy. Vylezla ze svého úkrytu a rozeběhla se vstříc svým zachráncům…

…

Za generálovými zády se ozval podivný šramot. Otočil se a spatřil utíkající postavu. Dívka běžela přímo k němu… Zcela automaticky zvedl svou zbraň a stiskl spoušť. Dívka se zastavila. Ve tváři se jí uhnízdil nechápavý výraz a pak se zhroutila do prachu. Generál se od ní odvrátil. Zadíval se za docházejícími vojáky a tiše pronesl: ”Ne, válka ještě neskončila…”