Pocity

         Pocity

K večeru obloha setmí se,

a hvězdy do oken padají,

na své srdce nezlob se,

když zas na ni myslí potají.

Však nevydržíš, potřebuješ její duši,

potřebuješ cítit tu zvláštní zář,

jen vítr kolem Tebe všechno tuší,

to, na co Ty se sám sebe ptáš…

Proč má stále tak krasné zasněné oči,

jak tu svoji touhu jenom zkrotit máš,

když jen při lehkém polibku,

celičká chvěje se Ti v naruči,

co jen s tím pokušením uděláš?

S její vůní se přiblížíš vysněné pohádce,

její ústa hedvábná chutnají Ti sladce,

do duše ji proniknou Tvoje slůvka  nežná,

a dál ten příběh kromě noci,

nikdo další nezná…

Světlo svíček brzy k ránu zhasne,

hězdy se z nebe vytratí,

však vaše city čisté, krásné,

ty se nikdy nikam neztrati…