KDYŽ PŘIJEL PRVNÍ TANK.

Byl krásný slunný den a skupina vojáků zvědavě pozorovala k nim pomalu jedoucí nevelký tank, který viděli poprvé v životě na vlastní oči.

„Chtěl bych si ho pořádně prohlídnout i zevnitř“, řekl Emil Vršecký.

„Nikdo nikam bez mýho souhlasu nepoleze!“, ozval se poručík Ondřej Kratěna, ale sotva tank dojel před ně a zastavil se, všichni vojáci se na něho zvědavě vrhli.

„Vždyť se v tom musí blbě dejchat“, mínil Josef Pokorný.

„Víš kulový“, řekl mu Emil a začal zkoumat pancíř tanku, z něhož vylezla dvojice důstojníků, kteří měli očí na vrch hlavy, protože seděli poprvé v tanku. Netrvalo dlouho a tank byl obsypán vojáky, z nichž někteří měli snahu se do něho dostat poklopem ve věži.

„Sakra, to se do něj leze tímhle otvorem?“, zeptal se Václav Hanuš.

„Dovnitř se vejdou jen dva lidi!“, sdělil jim jeden z těch důstojníků, který o tanku diskutoval s ostatními.

„Ježišmarjá,  kluci, já se tu nějak zaseknul“, zvolal pojednou Václav, když zůstal viset v otevřeném otvoru díky své silnější postavě.

„Hele, abys tam nezapadnul a pak nemohl vylízt ven“, řekl mu Dušan Václavík.

„Kdo vám tam dovolil lízt!?“, ozval se ostře poručík.

„Já jsem si chtěl jen prohlídnout vnitřek.“

„Zrovna vy s vaší postavou lízt do tanku!“, přidal se jeden z důstojníků.

„Jenže já nemůžu dolu ani nahoru“, mínil a dva vojáci ho začali tahat z otvoru ven.

„Podívej na ty kola v tom pásu. Kolik tak může jedno kolo vážit? Teda nechtěl bych ho měnit“, řekl Josef.

„A víš ty vůbec, že tyhle kola nemůžou píchnout. Nemaj přeci pneumatiku“, sdělil mu Emil.

„To je strašný. Tam je vevnitř tak málo místa. Tam se ani člověk nemůže uprdnout!“, ozval se Jan Kulhánek, který se vynořil v otevřeném poklopu ve věži tanku poté, co byl Václav vyproštěn.

„Okamžitě vylezte ven!“, vykřikl na něho jeden z důstojníků a poté, co on vylezl z nitra tanku, vklouzl dovnitř poručík s jedním důstojníkem, zatímco druhý důstojník zůstal stát na pancíři u věže.

„Fakt. Teda nechtěl bych v tom tanku jezdit a ještě bojovat.“, řekl Jan.

„Viděl jsem na fotografii anglickej tank a ten byl obrovskej proti tomuhle“, mínil Josef.

„Tenhle je taky francouzskej“, řekl Emil.

  Poté Emil  obešel už poněkolikáté tank a nakonec zůstal stát před jeho předkem u kanónu.

„Hele podívej se, jaký má drážky ten kanón uvnitř“, sdělil mu Dušan, který stál před otvorem hlavně.

„To je určitě schválně“, mínil a zadíval se do ústí kanónu.

„Koukáte do toho jako husy do flašky. Já se chci taky podívat!“, ozval se Josef.

„Neboj. My ti to nevykoukáme“, řekl mu Emil a trochu poodstoupil.

„Jé kluci. Támhle jsou třešně!“, zvolal pojednou Václav a namířil si to k nedalekému stromu. Emil byl také zlákán třešněmi a uvolnil místo před tankem ostatním zvědavcům. Ušel sotva dva metry a za ním se ozvala rána. Škubl sebou a zároveň se vrhl k zemi. Uběhlo několik vteřin. Nechápal co se přesně stalo. Pak díky zalehnutým uším uslyšel tlumeně strašný řev. Tank byl zahalen pozvolna rozplývajícím se oblakem dýmu. Všude kolem něho ležely postavy vojáků. Třem scházela zcela hlava a část horního těla. První vojáci, co se vzpamatovali, začali s křikem prchat všemi směry pryč.

 Emilovi se udělalo okamžitě špatně. Žaludek se mu ve vteřině zvedl. Přitom spatřil, jak z tanku vylézá poručík a za pomocí druhého důstojníka vytahuje mrtvolně bledého důstojníka, co byl také v tanku. Pak Emila přepadla zimnice a roztřásl se po celém těle. Zároveň si uvědomil, že díky třešním žije.