Hrdost

   Zarudlé oči mě pálí a slzy se mi derou do očí. Sedím v potemnělém kupé a ptám se sama sebe, kde je má hrdost… Kde, kde jen je?!

   Znovu si přehrávám tvoje přemlouvání, ten tvůj rádoby monolog, když jsi mi volal, abych přijela na ples, co jsem dávno hodila za hlavu. Ublížil´s mi a já na to zapomněla, jen co jsem uslyšela tvůj hlas.

   Mám zapotřebí nechat si takhle ubližovat? Ne, nemám, říkám si, ale mé druhé já mi našeptává, že se přeci každý může splést, udělat něco, čeho později lituje… Kolikrát jen jsem měla pocit, že se mi všechno bortí pod rukama, že´s na mě zapomněl a že sis chtěl jen trochu povyrazit?! Raději jsem to brzy přestala počítat…

   Jak ráda vzpomínám na všechny ty chvíle, co jsme trávili spolu. Zpočátku jsem si ani neuvědomovala, jak je mi s tebou fajn. Dokázal´s mi vždycky zvednout náladu, vykouzlit úsměv na tváři. Ale hlavně jsi mi dovedl naslouchat. Moje věčně se opakující problémy sice asi moc záživné nebyly, ale ten pocit, že se našel někdo, kdo si rád přijde popovídat, byl skvělý. Mohla jsem kdykoliv přijít, že si nevím rady s něčím do školy, a ty´s mi vždy rád, nezištně pomohl.

   První rok na vysoké se pomalu chýlil ke konci, čekalo nás druhé zkouškové a my vůbec neměli tušení, co všechno se semele. Ten jeden den na plovárně v Podolí, kam jsme vyrazili - ještě spolu s mou kamarádkou a jejími třemi kolegy - byl jen začátek. Byl to báječný, slunný červnový den uprostřed zkouškového. Já byla už duchem na jiné, vysněné škole, po níž jsem toužila, a netušila jsem, jak své dezerce budu později litovat… Anebo si chvalořečit za svou předvídavost!

   Místo toho všeho se utápím v slzách a nadávám si, že se nechám tak lehce přemluvit a že nejsem schopná zachovat chladnou hlavu! Kapesník se dá ždímat a já se snažím trochu se uklidnit. Posbírám svých pár věcí, co s sebou táhnu, a vystupuji z vlaku.

   Stojíš tam opodál se skloněnou hlavou a přemítáš, jak nejlépe se ospravedlnit. Mlčky zarazím tvůj jakýkoliv zoufalý pokus a snažím se na tváři vykouzlit úsměv, který by zbořil tu bariéru, cos mezi námi postavil svým chováním. Dorazíme na kolej v naprostém tichu. Ve vzduchu visí radost ze shledání a zároveň obava, snad i jistá zdrženlivost ze strachu udělat cokoliv, co by nám nastalou situaci ztížilo… Kam se poděla ta bezstarostnost, ta všeobjímající radost, když jsme spolu? Místo toho netušíme, co si počít.

   Nevím, jak navázat řeč, jak ze sebe dostat tu zoufalou bezmocnost, co mě tíží, a tak raději mlčím. Je nejvyšší čas začít se připravovat na ples. Zaberu koupelnu a zmocní se mě touha po tom, abych se líbila…. Když mi zapínáš zip na šatech tvé oblíbené barvy, cítím, jak se ti klepou ruce. Máš nutkání vzít mě do náručí a dát průchod svým citům, což ti přeruší přátelé, kteří nás přišli vyzvednout.

   Cesta na ples uběhla v příjemném hovoru, při němž házím za hlavu všechno, čím jsem se po celou dobu trápila. Spadly ze mě veškeré zábrany a já měla pocit, jako kdyby se nic nestalo. V sále jsme zabrali stůl a hodlali si ples užít jak se patří. S přípitkem se zábava rozjíždí. Nestačím se ani rozkoukat a už mi někdo klepe na rameno. Udiveně koukám do povědomé tváře než si uvědomím, o koho jde.

   „Co ty tady?“ ptá se ten, do nějž jsem byla kdysi dávno zamilovaná a díky němuž jsem paradoxně získala tu nejlepší kamarádku pod sluncem. Nevěřícně - s téměř otevřenými ústy - na něj chvíli koukám, než se vzmůžu na odpověď. Po krátkém rozhovoru mě vyzve k tanci. Při polce se vyblbneme a dost často narážíme do ostatních párů, kteří se tu motají a myslí si, že jim to jde lépe než nám. Netušila jsem, jak se tenhle dlouhán za ta léta, co jsme se neviděli, změnil. Když mě doprovodí ke stolu, chvíli spolu poklábosíme a pak zmizí za dalšími známými. Člověk by si ani nepomyslel, jak je ten svět malý.

   Přátelé, již opojení alkoholem, si u stolu dobírají moje „představení“ na parketě s dotyčným neznámým a pohrávají si s myšlenkou, jak by to slušelo nám dvěma. Vytřeštíš oči a začneš se z toho nemotorně vykrucovat, i když tě to už také mnohokrát napadlo. Nechápavě to všechno sleduji a nestačím se divit. Popadne mě vztek a přestávám se kontrolovat.

   „Já tě nechápu… Co si vlastně myslíš?! Už mě nebaví ze sebe dělat nějakou onuci, se kterou si zacházíš, jak se ti zlíbí! Jistě, když jsi věčně tady a nemůžeš domů za ní, tak ti přijde vhod, že přijedu. A nebýt kluků na pokoji, skončili bychom v posteli už při první příležitosti…! Ano, je moje blbost, že se nechám takhle využívat, ale pochop mě, ano?! Nechci být jen nějaká příležitostná náhrada a možnost, jak ti ulevit od tvé samoty a chladu v posteli! Já chci něco víc… Ráda bych věděla, kdy vylezeš z té tvé ulity a budeš aspoň natolik upřímný, aby ses mi vůbec mohl podívat s klidem do očí! A nejen mně… Nechci se už přetvařovat, hrát si na skvělý kamarády, když je mezi náma něco víc! Nechceš si to připustit, ale je na čase si říct, co se děje, přiznat svoje city, nemyslíš?!“

   Sotva popadám dech a zjišťuji, že u stolu jsme během mého zdrcujícího a vše říkajícího monologu zůstali sami. Po tvářích mi stéká kdoví kolikátá slza. S tichou výčitkou se dívám do tvých očí, kde se zračí bezradnost a vím, že ti odpustím. Ne teď, ne zítra…

20. 2. 2003