Opačně

Jel na opačnou stranu, protože jel v opačném vlaku. Přesto seděl tiše u okna v kupé pro nekuřáky a pozoroval krajinu ubíhající opačným směrem. Slušně pozdravil opačného průvodčího a nechal si cviknout jízdenku. Opačnou.

Řekli mu, aby konečně začal něco dělat. Aby se už neuzavíral jen ve svém světě. Chtěli po něm změnu a snad v něm chtěli vidět někoho jiného...

A tak jede vlakem na opačnou stranu. Mohl jet samozřejmě i autobusem, ale řekl si, že lepší bude vlak. „Dobrý den! Máte tu místo?“ zeptala se drobná blondýnka, která vůbec nemusela být pohledná, ale pro něj taková byla. „Jistě!“ odpověděl a nepřítomně se zadíval na místo kam se posadila. Vypadala úplně jinak, než ty, které potkával, když jezdil opačně...

Když ráno vstával rozhodl se, že změní svůj život. Nejdříve nevěděl jak, protože to ještě nikdy nedělal. Dlouze se trápil s myšlenkou, co by měl vlastně udělat jako první. Pak se rozhodl. Začně všechno dělat opačně. A dal si kartáček na pastu a pusu do vody. Zavrhl, že by se nalil do čaje a tím určil hranici svojí změny. Potom nasedl do opačného vlaku, než kterým jezdil předtím. Teď sleduje tu blondýnku, co si nehty lakuje z prava doleva a časopisy čte odzadu. Protože se začal chovat opačně než obvykle, rozhodl se jí oslovit. Asi se jí zeptal, co zrovna čte. Ona mu odpověděla a koketně se usmála. Za oknem se míhala opačná pole a opačné lesy. Zjistil, že ho opačný život baví. A když vystupoval z vlaku, držel tu opačnou blondýnku za ruku. Seskočil s ní na opačný perón než všichni ostatní.

Vlak se dal do pohybu a oni mu zamávali. Slunce posvítilo na opačnou stranu a nástupiště se na chvíli zahalilo do tmy. Když se vrátilo světlo, byli pryč. Asi odešli spolu...