JEDNO RÁNO NA POŠTĚ-2

Vedoucí Robert Stehlík se probudil v křesle a mžouravě se začal dívat po místnosti kanceláře. V hlavě mu nepříjemně hučelo. Začal si uvědomovat, že je ve své kanceláři. Opatrně se postavil a chtěl dojít k vypínači, ale nohou šlápl na povalenou láhev. Ztratil rovnováhu a dopadl nikoliv na podlahu, ale na něčí nohy.

„Au!“ ozval se hlas dispečera Josefa Nováka, který ležel na podlaze zvětší části pod stolem a který se následkem vstávání praštil hlavou o spodní část stolu.

„Hele, Josef,  je ráno,“ vysoukal ze sebe vedoucí.

„Cože?“

„Tu oslavu mých narozenin jsme nějak včera přehnali!“

„Stará mě zabije. Teď, abych se bál jít domu!“

„To znám. Proto radši domu skoro nechodím.“

„On je dneska pátek?“

„Jo.“

„Hele. Já mám zaraženej prst ve flašce!“

„Tak si ho vyndej.“

Josef se snažil ukazováček vytáhnout, jenže se mu to nedařilo.

„Já ho nemůžu dostat ven. Pomoz mi.“

Robert začal za láhev tahat, což dispečer ocenil výkřikem.

„Neblbni. Co řveš! Ještě nás někdo uslyší!“ řekl mu a znovu za láhev zatáhl. Oba se přitom postavili na kolena, aby vzápětí dispečer dopadl na Roberta. Ve stejný okamžik zarachotil v zámku klíč. Ve dveřích se objevila postava uklízečky, která hned zmáčkla vypínač. Strnula a úžasem vytřeštila oči.

„Já…ja..tu..vytřu později,“ zakoktala a zavřela okamžitě dveře.

Oba se na sebe zadívali a bylo jim jasné, že celá pošta si bude mít o čem povídat.

„To je všechno kvůli tvýmu prstu, že ho strkáš tam, kam nemáš!“ rozkřikl se vedoucí a opět se snažil prst vytáhnout. Nešlo to a tak rozbil láhev o topení. Poté se ozvaly dva výkřiky a hned se hodila lékárnička.

   Jan Maršík prolezl spolu se svým psem, který nebyl zrovna malý, dírou v plotě a došel s ním až do haly.

„Hrome. Ty budeš mít čtyřnohého doručovatele?“ zeptal se ho Jiří Kovář, ale úsměv ho přešel, když pes zaštěkal.

„U nás v bytě jsou dělníci. Nemá ho, kdo hlídat. Pro jednou se nic nestane. Neboj se. On je v pohodě. Jen nemá rád, když z někoho táhne alkohol.“

„Tak to ho drž před vedoucím a dispečerem. Seděj zplihle každej ve svý kanceláři. Robert má ovázanou hlavu a Josef zase pravý prst,“ řekl mu Jiří.

„Hele, podívejte. Tady v tý klícce je nějakej ptáček,“ zvolal po chvíli Jiří a začal klícku zkoumat a nenapadlo ho nic lepšího, než pootevřít dvířka.

„To je chudák, jak někdo může posílat andulku…jaúúú!“ zařval poté,  co byl klovnut a než stačil cokoliv udělat, andulka vylétla ven.

„Zavřete všechny dveře na hale!“ vykřikl a vzápětí nastala velká honba za poletující andulkou. Hluk tím způsobený přilákal pozornost vedoucího a ten zvědavě vešel na halu. Užasl, ale než se nadál,  zaslechl hrozivý štěkot, přičemž spatřil běžícího psa.

  Tou dobou zvuk klaksonu vzbudil spícího strážného na vrátnici a ten uviděl několik mužů v obleku, kteří začali mávat služebními průkazy České pošty.

„A opovažte se nás telefonem ohlásit!“ důrazně mu sdělil jeden z nich. Strážný jen zmateně zasalutoval,  zvedl závoru a po chvíli zase klimbal.

Čtveřice mužů zanedlouho vstoupila na rampu a po otevření jedněch dveří zkoprněla. Po hale mezi rozházenými zásilkami běhalo za křiku velké množství pošťáků, z nichž někteří měli v rukách poštovní pytle. Zároveň se halou nesl štěkot psa a brzo uviděli kolem nich proběhnout vedoucího, který měl díru v kalhotách a za ním vrávoravě běžel dispečer , v jehož těsném závěsu běžel pes.

„Tak to je ta pošta, kde jste provedli minule hloubkovou kontrolu a nařídili vedoucím, aby vše dali do pořádku?“ zeptal se muž,  který  brunátněl v obličeji.

„Ano, pane řediteli,“ dostalo se mu odpovědi.

„Tak tahle pošta překonává všechno!“ vykřikl a přitom pocítil, jak na něho shora dopadlo několik hovínek od prolétnuvší andulky.