NATY(1)

KAPITOLA PRVNÍ – NAHOŘE

 

Nevím, jestli to znáš U sudu. Jestli jo, tak ti asi nemusim nic říkat. Jestli ne, těžko ti to popíšu. Nemám moc talent na popisování věcí. Ani na udržení nějaký stálý formy vypravování. Vždycky, když se snažím říct něco jednoduchýho, párkrát přitom někam odbočim, někdy si něco přimyslim, někdy něco zapomenu. Nechám se strhnout nějakým nápadem a za chvilku zjistim, že vyprávim úplně jinou historku.. Měl bych se tomu třeba zkusit nějak víc věnovat, ale to zase proč, žejo. Psaním se živit nebudu. Jestli někdy budu dělat něco jinýho, než sedět na zadku v kanclu a pomalu přibírat na váze, chtěl bych bejt muzikant. Jenže už tahle věta je špatně napsaná. Když to někomu řekneš, každýmu se vybaví, jak stojíš na pódiu v roztrhanejch kalhotech a vytahanym triku, máš mastný vlasy... nebo třeba taky ne... každej má tu představu jinou...ale v něčem jsou ty představy stejný. Jsou úplně zcestný.

Ale o tom jsem nechtěl psát. Chtěl jsem psát o tom, co se mi stalo U sudu. Je to na rohu Lazarský a Vodičkovy. Vlastně je blbost řikat, že se to stalo tam, ale každopádně to tam začalo.

Bydlim v Praze už asi pátej rok, jinak jsem z Český Lípy. To je takový malý město na severu čech, nejakejch 50 000 lidí, náměstí, vobchoďáky, silnice, lidi. Docela se tam chlastá. A hulí. Ale to se mě tak úplně netýká, protože jsem vyrůstal v sice rozvedený, ale jinak fajn rodině, takovej slušnej zrzoun brejlatej. Každej si do mě rád drbnul, tak jsem moc kalit nechodil, spíš až tady v Praze. Někdy pořádáme s kámošema (mám říct s kámošema, nebo s kamarádama, nevim do jaký míry ten jazyk chci stylizovat, vlastně moc nechci. Ale znamená to bejt spisovnej, nebo nespisovnej? Nebo jak kdy? No teď abych začal novou větu, protože ten konec tý původní si sice ještě pamatovat můžeš, ale je to zbytečný. Kurva, jak já tu formu nesnášim. Kdybych nebyl tak zodpovědnej a srab, asi bych byl normálně anarchán, jenže mám pocit, že by to u mě nebyla ani tak politická orientace, jako spíš určitej druh lenosti. )

Někdy pořádáme s klukama akci, jenom sami, bez holek. Tudíž se víc chlastá. A hulí. Ale mě se to fakt zase až tak moc netýká. Protože vydržim strašně málo. Takže kdo je vždycky první na sračky, dělá vostudu, hučí do cizích lidí píčoviny? Jiřík. Jo. To jsem já. Tak takhle se mě to netýká.

Nojo. Někdy se to vymkne z rukou. Neříkej, že se ti to ještě nestalo. Sedíš za stolem a posloucháš nějakou debatu, chvilku stíháš, chvilku nestíháš. Kolem je kravál, relativně šero, protože ... protože seš dole U sudu. Jojo, ještě si pamatuješ, jak jste sem přišli těma chodbičkama, Honzik něco vypráví o vlnovejch dýlkách. Zavíráš oči. Zavírám oči. Malinko se kejvu ze strany na stranu. Ale to je v pohodě. Kolik jsem toho vypil? Dvě piva? Možná tři? Spíš tři, určitě jsem upíjel. A pak jsme si dali na Karláku malýho špíčka. Ale vydatnýho. No. A co?

To se vlastně zatim ještě nijak zvlášť nevymklo z rukou. A bylo by dobrý, kdyby to tak zůstalo. Ježiš - minule. Pár zmatenejch vzpomínek. Většinou dost nepříjemnejch vzpomínek. Vstávám a jdu na záchod. Když jsem v hospodě, častokrát chodim na záchod i když nemusim úplně nutně. Člověk se za A projde, za B zkontroluje jak na tom je, za C znova se ujistí o tom, že existuje ještě ten okolní svět, i když je to zatim jenom mikrosvět hospody, vlastně navážeš spojení s realitou.

Vyšel jsem pár schodů k baru a pak ještě vejš...

“vem mi ještě jedno.”

“a mě džus.”

Jo, tohle je trochu nevýhoda toho vstávání a těch výprav na záchod.

“Jakej.”

“Jakej maj?”

Voláme na sebe s Jendou přes dva stoly.

“Prosimvás, jaký máte džusy?”

Hubená holka s černejma vlasama na mikádo, v bílým triku a s kroužkem v obočí ukázala na ceduli za sebou.

“Pomerančovej!”

“Tak pomerančovej.”

Většinou chodim první domů. Ale někdy zůstávám a piju a pořád si pochvaluju, jak mi to nic nedělá. Dokud nejsem úplně na sračky, nezačnu balit servírku a nevyhoděj mě z hospody.

“Hele, mě je to blbý, ale já nevim, jestli už sem se tě ptal, jak se jmenuješ?”

“Naty.”

Znělo to trochu jak nety.

“To je český méno?”

Zavrtěla hlavou, nandala na tácek piva a šla je roznýst. Hlava mi ujela někam do háje, trochu jsem přemejšlel, jak jsem na tom s prachama. Trochu jak jsem na tom celkově, přišlo mi, že to docela jde, cos vypil, čtyři piva, nebo pět, jednoho špeka, to neni tak zlý, můžeš si dát džus, nebo kolu, nebo pivo? Co? Vracela se, černý úzký gatě a takovej ten vychytanej nijak zvlášť velkej, nijak zvlášť malej zadek.

“Hele, prosimtě, ještě jedno pivo a zaplatim, jo?”

Opřela se o bar naproti mě. Koukala se mi do obličeje, dělilo nás, asi tak třicet centimetrů, nevim, možná míň, každopádně jsem hodně zřetelně viděl ty její oči. Možná šedozelená, spíš to vypadalo, jako že to neni úplně ustálený, že se jí mění podle fází měsíce, což, jak jsem později zjistil, byla pravda.

“Dej si kolu Jiří.”

“Né, hele...”

“Naty.”

“Já přece vim, dej mi ještě jedno.”

Trošku mě zlobila artikulace ale to se mi stává v týhle fázi večera. Často.

“A s kym tady budu, když se naleješ?”

“No tak jo.”

To řekla hezky, žejo. Na to, že mě vůbec neznala, že jsem se jenom tak připotácel k baru... ani si nepamatuju, že jsem se jí představoval. Otočila se, sáhla do lednice a vytáhla kolu. Otevřela ji a postavila přede mne. Levou rukou ještě vytáhla odněkud skleničku.

“Dej si kolu.”

Pak začala točit další piva.

“Hele, Naty, a teď?”

Zavrtěla hlavou. Trochu se usmála, možná ušklíbla, někdy to u holky těžko poznáš.

“Ty seš strašnej, furt bys chlastal.”

“Nenene.”

“Ale jojo, podivej se jak vypadáš.”

“To sou teda blbý fóry.”

“Holka tě pustila, kapela v prdeli, ty tady sedíš a chlastáš. Všichni tví známí už spěj a ty si tady...”

“...dám panáka, hele, dej si se mnou a pak zaplatim.”

Utírala zrovna skleničku.

“Ale já nechci abys zaplatil a šel domů. S kym si tady mám povídat?” máchla rukou do prostoru. Otočil jsem se. V rohu seděl takovej velkej hranatej chlap s blondýnkou a potichu se hádali, u stolku vedle nich nějakej mladej student pospával, před sebou poloprázdnou skleničku s bílým vínem, u fotbálku za mýma zádama nakopnutá partička, který už to ale moc nešlo a spíš povykovali.

“Spěcháš někam?”

“Ne.”

“Tak vidíš. Hele, za hoďku končim, pak si dáme třeba panáka, ale ještě tady chvilku vydrž, jo?”

Úplně mě tim sestřelila.

“Tak jo.”

Nalila vodku do dvou skleniček, postavila je na bar. Docela lampy. Pak si sedla z druhý strany, zase se opřela loktama a hlavu položila do dlaní. Měla krásný uzoučký zápěstí. Sáhl jsem po tý svý.

“Nazdraví.”

Zůstala sedět. Dívala se na mě.

“Proč tak chlastáš koči?”

Dal jsem ruku se skleničkou zpátky.

“Nevim.”

“Nic nevydržíš, neumíš chlastat, pokaždý si to ráno řikáš, když ti je blbě. Proč to děláš.”

Bylo ticho.

U sudu bylo ticho.

Pokrčil jsem rameny.

“Nevim. Pokaždý si řikám, že nebudu. A pak si dám pivo. Každej si dá v hospodě pivo. Voda je hnusná, kola je drahá, džusy... pomerančovej nesnášim... nevim. A když se nezastavim a dám si druhý, tak už pak tu chuť mám. Vim, že mi bude blbě. Vim to. Nevim. Co chceš slyšet?”

Taky pokrčila ramenama.

“ Asi to taky máš hustý.” naklonila se ke mně a pohladila mě po tváři. Byl to pohyb, kterej začal rychle, jako když mě chce vyklepnout rychlej malej pohlavek, jak mi to někdy dělává z legrace táta, ale jakmile se její prsty dotkly mejch vlasů, celý se to zabrzdilo a trvalo to dlouho, snad pět vteřin, možná dýl, něžnej tlak. Bylo to strašně uklidňující. Bylo to chladivý, jako by jí od těch prstů táhlo jako z pootevřenejch dveří do sklepa. A taky se mi přitom postavilo péro. Přivřel jsem oči a nechal jsem to odeznít. Chvilku zas bylo ticho.

“Neni to tak zlý. Jenom prostě někdy ... ale nesnášim to. Nesnášim bejt vožralej, neužiju si to, vždycky na začátku jo, pak něco poseru, zaseknu se na nějakejch píčovinách...sorry...” zvedl jsem ruku, jako na omluvu, ale jenom se usmála, “ ...na ňákejch depkách, končí to, že sem nešťastnej, zklamanej a poblitej.”

Oba jsme se zasmáli.

Trochu jsem se zklidnil. Vždycky v tuhle dobu už bejvám docela rozjetej. Nebo úplně na sračky. Ta kola dělá svoje.Upila ze svýho panáka. Upil jsem víc. Pokyvovala trochu hlavou, ještě k tomu, co jsem jí říkal předtím. Měla takový docela nevýrazný bledý rty, a trochu hranatej obličej, ale nepůsobilo to třeba stroze, určitě znáš ty lidi, který vlastně nevypadaj úplně skvěle, ale jejich okolí je stejně považuje za krásný. Byla trošku...

Vodka je dobrý pití. Kdybych si moh vybrat alkohol, kterej budu navždycky pít v pekle nebo někde kde se navždycky pije, vybral bych si vodku. Ruskou. Stoličnaju. Nebo Absolutku, ta sice neni ruská, ale zase má fakt pěknou láhev. Kdybych si třeba moh vybrat, na co mě někdo pozve.

“Nevíš kolik je hodin?” zeptal jsem se jí.

“Spěcháš?”

“Nijak zvlášť. Jenom, aby nás tady nezavřeli.”

Usmála se.

“Už se stalo.”

Nenene. Žádnou prudkou reakci ze mě nedostane. Jenom si musim promyslet, jestli to něco znamená, nebo ne. Napila se vodky. Dopil jsem tu svoji.

“Naleješ nám ještě jednu?”

“Stoličnaju? Absolutku?”

“Stoličnaju. Nebo Absolutku z lahve.”

Hodila do sebe zbytek panáku a obrátila se k polici. Vyndala z ní čirou lahev s modrým nápisem.

“Vemem si ji na cestu.” řekla, ze svý strany baru si vzala lehounkou bundu s takovym peřim kolem krku a už si ji oblíkala a už procházela kolem mě. Vzal jsem si rychle batoh, teda snažil jsem se vzít si rychle batoh a možná se mi to i docela povedlo, a vydal jsem se za ní. Když jsem opilej, nejde ani tak o to, že by se mi věci nevedly... spíš je nemám pod kontrolou, nevim jakým způsobem se mi daří je dělat. Ale to má možná hodně lidí, žejo. Nevědí, jak se dostali do postele, nevědí, jak tam dostali toho druhýho a kdo to je. No já nevim. Forma je zbytečná. Nebo není zbytečná? Když člověk něco vypráví, nebo něco dělá, jediný hledisko, podle kterýho ho lze objektivně posuzovat je... no asi to jestli to ještě někoho jinýho zajímá. Případně, jak velká je skupina lidí, který to zajímá. Taky možná, jestli je to upřímný. Jenže zas, co je komu do mě. Co je komu do toho, jestli jsem upřímnej nebo ne, to je ... hele... zajímá tě to vůbec?

Dohnal jsem ji v jednom z těch úzkejch tunýlků.

“Hele.... tohle mi nedělej.” Byl jsem zadejchanej, “ztratil bych se tady.”

Jenom kejvla, ani se po mě neotočila. “To by ses tady teda ztratil.”

A místo, aby zamířila po schodech nahoru, zatočila do takovýho malýho výklenku pod nima a pokračovali jsme další chodbičkou. Teda chodbou spíš. Sice úzkou, ale dlouhou. Byla osvětlená lampama v pravidelnejch (a docela velkejch) rozestupech a ty lampy se daleko před náma slejvaly do neurčitý záře. Moc to u sudu neznám, ale měl jsem pocit, že tudy jsem skoro určitě nikdy předtim nešel. Že tady to neznám vůbec. Ale jak ve mě začínala pomalu pracovat ta vodka, měl jsem čím dál větší chuť na dobrodružství.

Cesta se svažovala dolů a myslim, že už tehdy mi bylo jasný, že jsme někde pod Vodičkovkou a pokračujem pořád dolů.

“Naty?”

“No?” pořád se neotáčela.

“Kam dem?”

Když se zastavila, málem jsem do ní vrazil.

“Koči...” protáhla “nebuď zvědavej.” Podala mi láhev a pokračovala v chůzi.

Voněla jako nějaká vodní rostlina. Nebo tak jak si představuju, že voní vodní rostliny, byla to chladná svěží vůně.

Napil jsem se zhluboka.

Pak mě kousla do voka.

Za chvilku se zase zastavila. Před takovýma dveřma. Podívala se po mně. Podal jsem jí láhev, ale jenom zavrtěla hlavou. Byla vážná.

“Hele...” povzdechla si “já vůbec nevim, jestli to je, nebo neni dobrej nápad, jenže...” štíhlýma prstama si zajela do vlasů, zavřela oči. “... když tě tady nechám, stejně skončíš akorát... tak, že budeš za panáka vyprávět vymyšlený historky, dokud se neuchlastáš.”

Nadechla se. “Poď.”

Chytla mě za ruku, druhou otevřela dveře a vešli jsme dovnitř.

 

 

---