Postava

Stojí před zrcadlem v chodbě a přejíždí si rty rtěnkou. Za jejím levým ramenem stojí nehnutě vychrtlá bledá postava. Dívka sešpulí rty tak, aby se rtěnka rovnoměrně nanesla na celý ret, zadívá se na své jahodové rtíky, mlaskne a natáhne ruku do poličky, kde nahmatá řasenkou. Postava se po tu dobu neposunula ani o milimetr a na tváři se jí nepohnul ani sval. Skrz zrcadlo můžeme jen vidět její upřený pohled směřovaný na dívku. Jakoby zkoumala každý záhyb na jejím růžovém obličeji. Dívka to vidí taky, přesto se soustředí na nanášení řasenky. Zvykla si. Každý si jednou zvykne…na všechno. A ona si zvykla na to, že tu ta postava vždycky je, že jí vždy pozoruje, že stojí věčně za jejími zády, a že slyší ťapot jejich nohou za sebou, ať se hne kamkoliv. Sleduje ji, a když jde do svého pokoje a zabouchne za sebou dveře, ta postava tam stojí a…čeká. Dívka to může jen tušit, my to víme. Stojí za zavřenými dveřmi i teď, kdy se dívka přesunula do zmíněného pokoje. Nejspíš poslouchá šramot za dveřmi, přemýšlí kam dívka jde a…upírá zrak do dálky. Tuší, že dívka vyhazuje ze skříně na zem oblečení. Postupně na zemi přistávají kalhoty, nejrůznější trička, sukně…zkoušení je ze všeho nejhorší.

Konečně se otevřou dveře. Dívka vyjde a bez povšimnutí míjí postavu. Projde chodbou s oprýskanými zešedlými stěnami a ušpiněnou podlahou kolem onoho zrcadla a rozvrzané skříně až ke dveřím vedoucími na chodbu čtyřpatrového domu. Tam se sehne a začne si obouvat boty.

„Kam jdeš?“ Teprve teď postava promluví, teprve teď se zeptá, i když ta otázka se jí honí hlavou nejspíš už hodnou chvíli. Její hlas zní klidně a přesto neodbytně.

„Ale mami,“ Ano, ty dvě si navzájem říkají matko a dcero. Ta dívka s právě nalíčenou tváří je samozřejmě dcera, žena s bílým skoro průhledným obličejem, ze kterého vystupují lícní kosti, její matka. „Je mi osmnáct. Přece můžu jít ven, když se mi chce!“ Dívka je rozzlobená a z jejich úst zní zdánlivě bezdůvodný křik…jen zdánlivě.

Matka s klidem odpoví jakoby přeslechla otázku: „Kam jdeš?“

„To je přece moje věc, maminko.“

„Prosím? Co jsi to říkala?“ Zní teď maminkovsky výhružně, jako když mluví na malé dítě. Dítě, co udělala něco moc, moc ošklivého.

Dívka se brání, vymýšlí tisíce odpovědí, kterými by se mohlo obhájit. Je vidět, jak ji hádka příšerně vyčerpává, argumenty docházejí a její matka si přitom vystačí s dvěma větami. Dvěma po celou dobu. Přesto dívka neprozradí kam se chystá, nejspíš to neví ani ona sama. Jisté je, že matce by se žádná odpověď nezamlouvala. Dívce začíná přeskakovat vyčerpáním hlas a po deseti minutách se rozbrečí. Matka se svým ledovým klidem zase prosadila své, zdá se. Stojí tam ve čtvrtém patře, dívka brečí a matka stojí a pozoruje, jak se jí po tvářích kutálí slzy, sleduje, jak se chvěje a jak je vyčerpaná. Ve tváři matky se ale nezračí soucit, vypadá to spíš, jakoby v tom viděla zadostiučinění. Pláče přece jen ten, kdo zpytuje své svědomí. A matka jí chce ode všeho hříchu ochránit.

 To dusno v atmosféře se už nedá snést. Názory tu stojí proti sobě s růžky připravenými k boji, a ani jeden nehodlá ustoupit. Matka se nehne z místa, přestože jí na jejích tenkých na hrudi zkřížených rukách začíná naskakovat husí kůže. Stále vypadá jakoby na něco čekala. Její trpělivost je nekonečná. Dívka ví, že tam matka takhle vydrží stát třeba do večera. A myšlenky na útěk se stále honí hlavou a neustále se střetávají s odporem tam vevnitř, v ní samotné. S pocitem viny, který v ní vypěstovala matka. Říká se tomu výčitky svědomí? V dívce probíhá urputný boj. Pak se odhodlá, vykročí na schody a udělá pár kroků.

„Kam jdeš?“ rozezní se chodbou. Ta hlasitost dívku trochu vyděsí, ale tím víc cítí, že se musí obhájit. Někdo by usoudil, že odpovědi jsou zbytečné a pokračoval by v chůzi. V dívčině duši ale existuje něco, co tomu brání. Tak toužebně by si přála rozběhnout se z těch ušpiněných schodů, seskakovat je po třech a běžet až dolů, cestou by jí svištěl vítr kolem uší, a ona by v tom vzrušení ani neslyšela, jak ji matka volá zpátky. Neslyšela by matčin hlas odrážející se od stěn v celém domě, na tmavém schodišti a možná i na ulici před domem. Nezastavovala by se, na nic by nečekala. Být volná! Ale to nejde. Vrátila by se domů a slyšela by jen výčitky. Viděla by matčiny smutné a vyděšené oči. Slyšela by ji tisíckrát po sobě říkat: „Jak jsi mohla?“ Říká to tak často, že ten hlas vyrostl v ní samotné a ozývá se, do nekonečna.

A tak se brání. Ospravedlňuje své svědomí argumenty, které předhazuje matce a přitom jimi jen ubíjí zábrany v sobě. A cítí se tak volná, a tak křičí. Křičí a s tím křičí společně taky všecko v ní, a bouří se. A pak už se odhodlá udělat první krok Zakryje si uši, aby neslyšela volající matku a sbíhá schody. Neotáčí se, ani když vyběhne z domu. Raději ne. Nechce uvidět její hlavu vyhlížející z okna.

Mezitím,  tu dobu, co prostáli na schodech, se zešeřilo. Dívka projde tmavou ulicí a na první křižovatce se rozhoduje, jaký dá své cestě směr. Mělo to vůbec cenu utíkat ven? Teď už je stejně pozdě na jakékoliv návštěvy. Pozdě. Pozdě na všechno. A dál sama bloudila ulicemi.

Kolikrát jí už maminka takhle bránila v úplných hloupostech. Skoro se zdálo, že se ve svém rozhodování neřídí rozumem, ale jen náhlými pocity. Ale přesto si za svými rozhodnutími stojí tak pevně, že by jí v jejich nesplnění zabránila jen smrt. Ach ano, smrt. Kolikrát už si její matka přála umřít. Tolikrát, že se z toho snad stal rituál. Přišla třeba domů a matka řekla. „Dnes jsem chtěla skočit z balkónu Terezko, ale tatínek byl tak hodný, že mi v tom zabránil.“ Pokývala hlavou, neměla důvod jí nevěřit. Sama byla někdy u toho, když její matka visela jen konečky prstů z balkónu. Někdy jí připadalo, že to všechno dělá naschvál. Naschvál, aby je trápila. Nikdy se neodhodlala doopravdy skočit. Proč asi? Možná, že děti jsou ten důvod. Nebo to alespoň dává najevo. A mučí jí tím. Jakoby říkala, že nebýt jí, mohla by klidně jít a zabít se a byla by konečně šťastná.

Vzpomíná si jak si jednou přivedla domů kamarádku a její matka za ní přišla, usmála se tím svým úsměvem a začala jí vyprávět: „Včera mi bylo tak hrozně. Šli jsme s Terezkou a Honzíčkem po mostě a já se tak z něj dívala, a tak strašně se mi chtělo skočit. A tak jsem se zastavila a dívala se dolů, víš. Věděla jsem, že nemůžu skočit, protože jsme šli na návštěvu k babičce a já jsem je musela dovézt za ní. Ale já vím, že kdybych je neměla, tak bych skočila. Nic by mě tady nedrželo. Pak za mnou přišla Terezka a řekla mi: ’Mami prosím tě, co tu děláš? Pojď pryč.’a vzala mě za ruku a odtáhla rychle pryč. Protože se bála. Bála se, že skočím.“ A zasmála se. Zasmála se jako se normálně lidé smějí, když se třeba mluví o malých dětech. O tom, co zase provedly. A celou dobu vypráví s úsměvem. Jakoby vyprávěla o tom, jak byla včera v obchodě a zapomněla koupit máslo. A posluchač neví jestli má pokyvovat nebo na to něco odpovědět.

Jen v dívce všechno vře, když to slyší. „Bože, co to zase říká!“ A tlačí ji pryč ze dveří. A matka, postrkována, se neustále tak zvláštně usměvavě dívá za hostem.

Vzpomínky, vzpomínky. Neustále se honí hlavou. Pro dnešek se už jich asi nezbaví. Ani procházkou tmavými ulicemi. A tak se otáčí a míří k domu.

***

Dnes je na schodech obzvlášť tma. Tmavěji než kdy jindy, nebo se jí to jen zdá? Rychle vychází schody a slyší při tom svůj dech, spěchá a neví proč. Před dveřmi bytu rychle shazuje boty a vchází do dveří. Otevřeno. Maminka se nikdy nezamyká. Ruka se svezla po klice a dívka se zastavila v chodbě. Už není kam spěchat. Z pokoje se ozývá tichý nářek. A mezi výkřiky jsou slyšet pravidelné duté nárazy do stěny. Buch, buch, buch. Tak pravidelně. Tak hrozivě pravidelně.

***

Na všechno si člověk zvykne, na všechno. Ale jsou věci, na které si člověk zvyká dlouho. Velmi dlouho.

Seděla v pokoji a matka ležela vedle ní schoulená na gauči. Proč? Proč? Proč? A tisíckrát znovu proč? Proč ona? Proč já? Proč zrovna my? Jakou k ní v té chvíli vždycky cítí lásku. A v tom návalu něžnosti a smutku si lehla vedle matky a hladila ji ve vlasech. Občas ucítila na dlani čerstvě zaschlou krev, ale toho si nevšímala. Ležela by vedle ní klidně celou věčnost, jen kdyby to pomohlo. A vzpomínka na dobu, kdy to bylo naopak, a za ní do postele chodila maminka, se jí promítala před očima. Vždycky přišla, i když měla zrovna práci. Maminka přišla, lehla si vedle ní a hladila jí ve vlasech dokud neusnula. Byl to lék na strach. Stejně jako se teď ona snaží vyléčit jí. A příčina té prazvláštní nemoci? Nemá cenu se ptát. Pořád ta samá. Možná opravdová a možná jen smyšlená. Ale dívka ví, že za tím vším stojí jen výčitky svědomí. Bezdůvodné. Výčitky kvůli ničemu…ale nejde se jich zbavit. Snad na čas, ale co za další měsíc, rok…? Kolik ještě dnů strávených bez ní? Kolikrát ještě bude vytáčet to číslo a volat jí:

„Haló? Dobrý den. Je to psychiatrická léčebna?…“