Na střeše

Stáli jsme na střeše našeho paneláku a koukali jsme dolů. Já z bezpečné vzdálenosti asi dvou metrů od kraje, natahovala jsem krk, abych alespoň viděla na zem, Martin seděl kdesi za mnou uprostřed střechy a hlavu měl opřenou o kolena. Něco mumlal, ale přes ten hroznej vítr ho vůbec nebylo slyšet. Petr stál na kraji střechy ve vzdálenosti několika centimetrů a ještě se vykláněl.

"Aleno, vždyť nemůžeš vůbec vidět," křikl na mě Petr a já mu vztekle odpověděla zdvihnutým prostředníkem. Myslím, že jsem si jako jediná uvědomovala nebezpečí a fakt, že nehodlám slézt dolů.

Dostali jsme se sem tak, že jsem vylezli nad výtah ( kam jsme často chodili ), a pak jsme prolezli velikým oknem na střechu ( to jsme si přáli udělat asi tak tři roky ). Kolem okna je okraj široký asi půl metru, což je z výšky deseti pater zanedbatelná vzdálenost. Petr lezl první a pomohl mně a Martinovi dostat se nahoru. Na střeše Petr prohlásil: "Vždycky jsme si mysleli, jak je to super a teď to víme!"

Jediné, co jsem věděla, bylo, že už tu cestu znovu nepodniknu. A taky to, že je Petr idiot.

"No tak, Aleno! Pojď, dám ti ruku."

"Chcípni."

"Nebuď  taková," řekl Petr chlácholivě.

"Já chci dolů," odpověděla jsem tónem malého dítěte.

"Jenom se pojď podívat. Stojí to za to."

Odhodlala jsem se přejít na Petrovu vzdálenost. Vzal mě za ruku a mě přešla chuť říct něco jako jsem tady, spokojenej?

Stáli jsme na střeše a koukali dolů, na auta, lidi a tak. Cítila jsem se dobře, najednou jsem se ani nebála toho, že spadnu.

Po chvíli jsem se ohlédla Martinovým směrem. Pořád tam seděl s hlavou na kolenou. Šla jsem k němu. Ukázalo se, že se celý třese.

"Mám strach," řekl a podíval se na mě.

"Když půjdeš na kraj, tak tě to pustí," řekla jsem mu, ale Martin se neměl k tomu, aby vstal. "Tak půjdem dolů, jo?"

Martin pokýval hlavou a pomalu jsme šli k oknu. Když jsem ho tam dovedla, otevřela jsem okno a Martin vlezl do domu. Z okna se na mě usmál a už byl zase v pohodě.

Otočila jsem se a kývla na Petra, který nás sledoval.

"Jdeš?"

"Asi bych tu ještě chvíli zůstal."

Pak mi Martin podal rukua já, držíce se okenního rámu, jsem vlezla do výtahové šachty.