Šejdrem

Milanovi už v tomhle městě nezbylo moc kamarádů. A kamarádek teprve ne, ta zatím poslední se od něj odstěhovala před dvěma roky a ne zrovna v dobrém, takže Milana dost překvapilo, když ho na ulici oslovila dívka v letních šatech. Mohlo jí být tak šestnáct, sedmnáct, štíhlá, pěkná prsa a vlasy a Milan se na ni se zájmem díval, ačkoliv absolutně netušil, odkud se znají.

   „Vzpomínáš si na mě?“ usmívala se dívka. Milan odtrhl pohled od dvou přitažlivě vyhlížejících obloučků ve výstřihu květovaných šatů a podíval se jejich majitelce do tváře. Ta holka šilhá, všiml si konečně, jedno oko nápadně sklouzávalo ke spodnímu víčku a to druhé zase směřovalo trochu moc doprava.

   „Věra,“ zabral Milan při pohledu na oči kazící jinak hezkou tvář. Vzpomněl si na mladší sestru svého nejlepšího kamaráda ze střední školy, malou, šilhající holčičku, kterou pokaždé vyhodili z pokojíčku, když se chtěli nikým nerušeni věnovat počítačovým hrám. „Promiň, že jsem si tě hned nevybavil. Jak se vede, co brácha?“

   „Brácha je teď na vejšce, dělá ekonomku.“

   „Tak on se tam dostal? Neviděl jsem ho od maturity,“ vzpomínal Milan na spolužáka, kterého na dlouhé roky ztratil z dohledu. „Měl bych se u vás zase někdy stavit a pokecat.“

   „Radši mu zavolej, brácha už domů moc nejezdí, co se oženil.“

   „Fakt? On se oženil?“

   „Není to ani měsíc.“

   „Když je ještě na škole? To je sebevrah…“

   „Ani ne,“ bránila Věra svého bratra, „stejně už má dělat jenom závěrečky.“

   „To zírám, u něj bych to nikdy nečekal.“

   „Máma byla taky překvapená, když s tím přišel. Ale svatbu měli hezkou.“

   „Musím mu zavolat,“ zavrtěl Milan hlavou. Na zakládání rodiny se cítil ještě příliš mladý, a tak ho dost překvapilo, že jeho vrstevník už do toho praštil. „A seřvu ho, že nepozval na svatbu svýho nejlepšího kámoše.“

   „Bylo to všechno strašně nahonem,“ omlouvala se Věra. Milan mávl rukou a poprosil Věru o číslo na jejího bratra, vyřídí si to s tím nevděčným parchantem sám. Věra se zasmála, odhodila si z čela dlouhý pramen kaštanových vlasů a vytáhla z béžové plátěné tašky mobilní telefon. Milan trpělivě čekal, až Věra najde číslo na bratra, a prohlížel si dívku, která se opravdu výrazně změnila od doby, kdy ji viděl naposledy.

   Ještě si pamatoval kruté přezdívky, které se spolužákem Věře dávali, a teď před ním místo mrňavé, ošklivé holčičky stála skoro dospělá žena. Milan hltal očima krásné nohy, štíhlé ruce a něžná ramena dohněda opálená z prázdninového vylehávání na koupališti, jen ty nešťastně se rozbíhající oči měla Věra se svou o několik let mladší podobou společné.

   Milan dokázal vadu na kráse přehlednout, v garsonce přes ulici neměl od rozchodu s přítelkyní jedinou dámskou návštěvu a bylo na čase nedobrovolný celibát ukončit. Nechal proto v kapse telefon, který se chystal vytáhnout, a pozval místo toho Věru k sobě – je to kousek a určitě tam někde bude tužka a papír, aby si číslo alespoň provizorně poznamenal.

   „Bydlím hnedka naproti,“ mávl rukou k oknu své garsonky, „a můžeš si u mě dát něco studenýho k pití, abys neřekla, že kvůli mně musíš do schodů.“

   Věra sice měla podezření, že jí chce nabídnout i něco víc, než jen sklenici vychlazené limonády s pár kostkami ledu, ale stejně souhlasila. Bylo léto, Milan se jí líbil, už když chodil k jejímu bratrovi na počítač, a především byl nejvyšší čas skoncovat s panenstvím, které se jí u spolužáků nepodařilo kvůli těm mizerných očím udat.

   Milan o něj zájem měl, nikdy předtím s pannou nebyl a líbila se mu převaha a klid, který cítil. Bez nervozity a beze spěchu se s Věrou pomiloval, pak zůstali ležet v posteli, objímali se, líbali a povídali si. Milan se zpětně dozvěděl o náklonnosti, kterou k němu spolužákova malá sestřička cítila, a na oplátku Věře s nadsázkou popsal dramatickou scénu, která definitivně ukončila jeho zatím poslední milostný vztah.