NETYPICKY NA LYŽÍCH.

A protože mi nastala dovolená,  rozjel jsem se přímo na hory. Nějak se mně podařilo cestou ztratit lyže, a nebo mi je někdo možná taky ukradl. Já jsem si z toho však nic nedělal a zdárně na hory dorazil. Už druhý den jsem hodlal si zalyžovat. Zapůjčení lyží nebyl problém. A jelikož jsem už nějaké zkušenosti měl,  nastalo hned důkladné namazání obou lyží.

 „A teď budu jezdit jako po másle,“ řekl jsem si po několika hodinách mazání spodků lyží. Asi to nebyl moc dobrý nápad, tolik je namazat vším možným, protože sotva jsem je položil na mírném kopečku na sníh,  lyže se rozjely. To mě dost překvapilo. A tak pro mne nastal běh za jedoucími lyžemi.

  Když už se rychlost lyží zvyšovala, nenapadlo mě nic lepšího, než se na ně vrhnout. Za okamžik jsem ležel rozplácnutý na obou lyžích. Bylo to zvláštní, dívat se přes špičky lyží. Několik lyžařů se na mou polohu dívalo poněkud překvapeně. Mě to moc nevadilo a hlavně, že jsem jel.

  Po chvíli mému zraku neunikla velká skupina stojících lyžařů čekajících ve frontě na vlek. O několik vteřin později dost lyžařů po mém nárazu do jejich nohou již nestálo. Hned na to jsem z valné hromady nadávajících lidí vylezl po čtyřech a raději se urychleně vzdálil za nedaleké parkoviště, kde se mi konečně podařilo nasadit lyže na nohy. Jenže to byl teprve začátek. Lyže se nekontrolovaně rozjely. Smůla byla v tom, že všude byla zaparkovaná auta.

  Nic netušící muž otevíral dveře svého automobilu a chtěl vystoupit. Ačkoliv jsem  to neměl v úmyslu, zavřel jsem mu je, přičemž se ozvala rána, jak se praštil hlavou o sklo ve dveřích. Poté jsem zdárně projel mezi několika auty, když jsem před sebou spatřil stojící postavu u otevřeného kufru automobilu.

„Pozor! Jedúúú!!!“ vykřikl jsem. Pak se mi naskytl pohled na vyděšený výraz mladé ženy. Neuskočila a já se nevyhnul. Skončil jsem s ní v objetí v otevřené zadní části vozidla.

„Pardon. Já se omlouvám, ale nějak jsem si asi moc namazal lyže,“ snažil jsem se  jí to vysvětlit, jenže ona začala křičet. A jelikož bylo auto špatně zabržděné, dalo se do pohybu. Ani jsme moc dlouho nejeli. Já jsem schytal pár facek a poté následoval náraz. Nějaká ruka mě uchopila. Než jsem dostal ránu pěstí,  spatřil jsem nějakého muže dost velkého vzrůstu.

  Dost otřesen jsem vrávoravě stanul opět na lyžích a dal se do pohybu. Že nabírám na rychlosti, mi došlo vzápětí. Letmé rozhlédnutí kolem sebe napovídalo, že nejedu po žádné sjezdovce či svahu. Vše nasvědčovalo tomu, že jedu po silnici. Trochu mě to vyvedlo z míry.

„No,  pokud nebudou moc jezdit auta, tak to zase tak špatné nebude,“ napadlo mě v duchu a přitom mi neuniklo několik užaslých tváří řidičů, kteří jeli auty nahoru v protisměru. Mával jsem jim s úsměvem, který mi ale brzy ztuhl, když se přede mnou objevilo na okraji silnice stojící auto. Řidič zrovna otevíral dveře a to neměl dělat. Býval bych se vyhnul bez problémů, ale takhle jsem narazil do dveří a měl je vzápětí ve svých rukách. Řidič začal něco na mě řvát. Za okamžik jsem uviděl přes sklo dveří ostrou zatáčku doleva. Najetí do ní mi vyšlo, ale pak následovalo vyjetí ze zatáčky k jejímu okraji.

  Díky rychlosti jsem vzlétl do vzduchu a před sebou spatřil velké stavení. Ve zlomku vteřiny jsem proletěl oknem stále držíce dveře od auta. Místem dopadu byl velký stůl plný jídla a skleniček. Co se dalo, to jsem smetl, abych se zarazil až v krbu. Brzo jsem si povšiml, že místnost je plná lidí v oblecích. Vypadalo to na svatební hostinu.

„Ehm, dobrý den vám všem přeji. Já jen jel kolem. Přeji tady novomanželům vše nejlepší a tyhle dveře mají ode mne jako svatební dar, když už jsem tady,“ řekl jsem a v místnosti hned nastalo pozdvižení i křik. Dost špatně se mi utíkalo díky lyžím na nohou a tak já je raději sundal. Netrvalo to dlouho a  prchal jsem přes zasněženou pláň před svatebními hosty a bylo mi jasné, že nevěsta a ženich na tuhle svatbu určitě nezapomenou.