Kvítky naděje

Kvítky naděje

Adriana položila dokument na stůl. „Chci zálohu.“ Řekla to stručně, jasně a dostatečně tvrdě na to , aby ji začal muž za pultem brát vážně. Tázavě se podíval na ni a pak zrakem změřil dva mladé muže u dveří. Nějak mu nebylo jasné, proč se drží za ruce. „Záloha bude tato smlouva.“ Černým smradlavým inkoustem popsaný zašedlí papír se objevil na stole. Erin přistoupil a přečetl jeho obsah, kývl na Adrianu. Byl spokojený. Obchodník se usmál, Adriana kývla na souhlas, vzala si smlouvu a společně se svými dvěma druhy odešli západními dveřmi směrem k hlavní městské bráně.

Erin zívnul. Podle mapy měla být Urthugská jeskyně někde tady. Ale ono nic. Byli tu už několikátý den, prohledali každý coul zdejší země, zčernalé zlem, které tu kdysi neomezeně vládlo. Jen chabé modré kvítky dávali tušit, že už to není tak úplně pravda. Ale pořád se jim nedařilo najít náznak vchodu, nebyla tu jediná runa, jediné vycítitelné zaklínadlo chránící portál ukrytý pod zemí. Čaroděj si očima přeměřil mapu. Několikrát s ní otočil, namířil ji proti slunci, zkusil nějaká zaklínadla, i barvu na neviditelný inkoust.

Slunce pomalu zacházelo a přestal se ozývat tupý zvuk tyčí, cvičných to zbraní Adriany a Aruna. Oba přišli k ohni a viděli, že Erin usnul. Arun mu z pod rukou opatrně vzal mapu. Od té doby co ji dostaly od kupce, neměl ji v ruce. „Proč nejdeme na to místo označený na mapě a nezačneme tam?“ Na Adrianu udělala tahle věta slušný dojem. Nahnula se nad mapu a usmála. „Uděláme Erinovi překvápko.“ Mrkla na Aruna, ten lehce a tiše vstal a oba vyrazili lehkým, neslyšitelným krokem vpřed. Když ušli asi dvě míle, Arun se zastavil. Adriana se podívala na mapu. Před nimi stál kruh, v průměru výšky dospělého muže, vytesaný do skály. Na něm byli vyryty prastaré runy. Adriana se dotkla run podle pořadí udaném na mapě. Kruh se odsunul až podezřele tiše. A Adriana s Arunem udělali chybu. Vstoupili dovnitř.

Erin se probouzel z krásného snu. Měl zavřené oči a v polospánku začal ohmatávat prostor kolem sebe. Během několika vteřin byl na nohou. Nedalo mu práci zjistit, že s Arunem chyběla i Adriana a mapa. Moc dobře věděl, že staří Urthugové měli velmi černý smysl pro humor. Začal se modlit, aby nebylo pozdě. Oblékl si prastaré zelené roucho a začal na sebe klást ochranná zaklínadla. Pak mávl rukou do vzduchu. A magické náboje, součásti to každé špetky vzduchu, začali v okruhu okolo něj jemně vibrovat. Chvíli čekal a pak uviděl, co si tak přál. Směrem na jih se vinula cesta, osvícená magickým světlem.  Proměnil se v malinký plamínek a vydal se po stopách svých přátel.

„Adriano jsi si úplně jistá, že sme udělali dobře?“ Arun se otočil, ale Adrianu nenašel. Rozběhl se nazpět, běžel jak jen rychle mohl, zahnul vlevo, vpravo, kousek dopředu a pak nahoru k zelenému světlu. Najednou se zmateně zastavil „ Zelené světlo?“   Cvak.

Být zombií není zrovna kdovíjaké štěstí. Být přemýšlející zombií a k tomu ještě několik tisíc let, navíc jenom v malém pokojíčku, který nemá ani základní vybavení, není ani moc velká legrace. Ugg mávl rukou. Pak si vzpomněl a šel si posbírat prsty. Jak se radoval, když ten tlustý tupec objevil tu mapu, ale jaké bylo zklamaní, když se mapa ocitla v rukou tak mocného čaroděje. S tím barbarem a ženskou už to bylo lepší. Měl rád bojovníky. Žádný na něj neměl.

Tu ženu, jíž si označil jako „Cíl jedna“ odstranil už na chodbě. Stačila k tomu malinkatá iluze menšího skřítka. Jak tak  něj zírala, Ugg ho za poslední létá hodně vylepšil, chytlo ji primitivní svazovací zaklínadlo. A ten barbar naletěl na trik ze zeleným světlem Akohasu. Ugg se smál až odpadal. Cíl jedna i cíl dva byli v celách. Jakmile tam budou dostatečně dlouho, jejich energie se vsaje do Prokletého a ten bude moci odejít ze svého vězení, ve kterém měl být po všechny věky. A prokletý protrhne bariéru a v celém komplexu zazáří světlo Akohasu, a Ugg bude osvobozen. A pak si vezme tělo barbara. A udělá si děti. Lepší to ani být nemohlo.

 Erin dorazil na místo. A přesně jak čekal, nic tam nebylo. Jen černá holá zem. Stopy končili. Erin se díval kolem sebe. Pátral kousíček po kousíčku až  našel místo bez modrých kvítků. Vykouzlil ledovou kouli a hodil ji do středu mrtvého prostoru. A z nicoty vystoupila brána. Staré runy vytesané do kameny nevzbuzovali Erinova nadšení, ale brána byla otevřená, a on věděl, že je tu dobře. Ale pocítil něco, co nedoufal, že ještě někdy potká. Cítil bolest, utrpení a strach.  Začalo  mu zvonit v hlavě a měl co dělat, aby ho neovládla panika. Tohoto okamžiku se bál. Cítil pach Prokletého. Ustoupil krok od brány, a nakreslil do vzduchu prastarý a velmi tajný symbol. K nebi vyletěla rudá střela, pro obyčejné lidské oko však, neviditelná. Ustoupil ještě krok a čekal. A nečekal dlouho.

Prokletý cítil pach živých bytostí. Vzbudil se z hlubokého spánku a cítil sílu. Věděl, že to nebude trvat dlouho. Nevěděl, jak se to tomu bezvýznamnému černokněžníkovi , jehož jméno si ani nepamatoval, povedlo. Ale byl mu vděčný. Hned jak bude venku, pomůže mu. A pak najde Radu, zničí ji a Svět se zhroutí.

Erin stál uprostřed kruhu Radních. Arcimág na něj upíral svůj pohled. I když nikdo neřekl ani slovo, všichni věděli, co se děje. Erin byl nejmladším členem rady. Byl starý sotva pár tisíc let a kořeny Šlechetných by ste v něm museli hledat hodně hluboko, ale byl velmi schopný. Navíc našel jednu z největších chyb rady.

Prokletých byli stovky, tisíce. Rada je v dávných dobách používala k účelům Světla. Radní si tehdy mylně mysleli, že Světlo zmučí tmu v temných životech a Andělské vědomosti pomohou v evoluci těchto stvoření na nový druh bytostí, schopných žít v symbióze se všemi ostatními. Svou chybu poznali velmi pozdě. Prokletí se vymkli kontrole a začali ničit vše okolo sebe. Než se je podařilo zastavit, byla vyhlazena téměř celá populace Šlechetných. Byli to právě Prokletí, kteří umožnili rozvoj lidí a kteří donutili Radu ustoupit do pozadí. Z Prokletých zbyla hrstka nejsilnějších. Ti se ukryli a byl to právě Erin, kdo je našel a společně s Radou je zlikvidoval. V jednom z posledních úkrytů však nic nebylo. Radní byli zmatení. Jeden z posledních z Prokletých jim utekl. A navíc se mu povedl moc pěkný kousek. Dokázal dostat na svou stranu řád služebníků boha Urthga a ti zabili posledního členy Rady, který byl bojovníkem proti původním Prokletým. Rada tehdy prohrála na celé čáře. Tady ovšem prohru nečekala.

Adriana se posadila. Ve tmě, která vládla v prostoru okolo ní, nenahmatala jediný kousek něčeho. Pomalu vstala a chtěla udělat krok dopředu. Nemohla se však hnout z místa a jejím tělem projela štiplavá bolest a náhlá únava. Znovu se posadila. Hlavou se jí motaly podivné myšlenky. Znova bolest. Znova únava. Znova a znova. Zavřela oči a cítila, jak jí hlava klesá, nebyla se schopná vzepřít. A najednou přišel ten pocit. Ucítila světlo. Otevřela oči a před ní stál Erin. Zaplavila ji radost, čarodějovi však z očí tekly slzy. A zmizel. Adriana třeštila oči v údivu a nechápání. Po chvilce upadla do bezvědomí.

Prokletý dostal své jméno od své vlastnosti  přežít. Nebo, chcete-li, neumírat. Čím byl slabší, tím větší muka trpěl, ale tím více snášel. Když byl slabý nebylo možno jej zabít. V temných dobách, kdy čarodějové chytali a zabíjeli Prokleté, padly tisíce lidských obětí, jenom na nakrmení Prokletých. Jenom v plné síle je bylo možno zabít. Adriana i Arun musejí být obětováni.

Arcimág měl na sobě posvátné roucho. Slabý modrý svit jemně osvětloval zástup postav za ním. Kněží Agronu a mágové Černých věží postupovali v zástupu . Ostatní členové rady zůstali raději venku.  Erin zástup vedl.  Rozloučil se s Adrianou,  kterou našel v první cele ale za Arunem jít nemohl. Ani Rada nepřišla na kouzlo jak zlomit jejich prokletí. Erin by udělal hloupost. To ovšem Ugg věděl. Věděl taky, že Čarodějové počítají jen s Prokletým. Ugg se sice nemůže měřit ani s jedním z nich, sem tam z něj dokonce něco odpadne, ale má Překvapení. A to se počítá. A tak seděl ve své malé místnůstce, kam mágové dojdou tak nebo tak. Dřív nebo později . A před ním ležel na zemi omráčený Arun.

Arcimág  dal příkaz zastavit. „Je tu ještě něco.“ Erin tázavě pohlédl na nejmocnějšího člena Rady. „Pane?“zeptal se. „Nikdy jsme nedošli na to, jak nám mohl Prokletý uprchnout. Ale něco tam bylo, něco tam smrdělo. Něco nekalého. Něco mrtvého a přece živého. A našli sme prst.“Starému muži zasvítili oči. „Ctím to zde.“ Pak zvedl ruku a prostor osvítila zář modrého světla, která prolomila bariéru uprostřed chodby. Tam stál Ugg. V rukou měl starou, rezavou dýku. A pod dýkou Arunův krk.

Erin ztuhl. Byl jak socha a nedokázal se pohnout. Kolem něj létalo mocné svazovací zaklínadlo. Arcimág vrátil ruku podél těla a Erinovi zašeptal do ucha omluvu.   „Pust toho rytíře!“pronesl Arcimág hlasem, z něhož dostal strach i Ugg. Ale oba věděli, že tu nejde o omráčeného muže na zemi. Arcimág měl však plán. Ani Erin si nevšiml,že před otevřením bariéry zmizeli z průvodu čarodějové Černých věží.Tito mocní pánové pronikli hlouběji do podzemí a našli celu s Cílem Jedna. Zničili celu a vynesli na povrch vysílenou Adrianu.

Ugg o tom nevěděl. Cítil záplavu moci. Měl Prokletého a dost síly, aby ho probudil. Ještě potřeboval trochu času. Měl tu rytíře a stál tu mág, co by byl schopen zničit všechny okolo, kdyby se mu něco stalo. Je sice svázaný,ale co? Neuvědomoval si ovšem, kdo před ním stojí. A proč se tak směje. Arcimág lusk prsty a Ugg padl k zemi. Erinovo sevření povolili. Vrhnul se k Arunovi .„Vem si ho, nebudeme ho potřebovat.“ Na Arcimága se otočili pohledy všech ostatních. „Tahle zombie má v sobě sílu udržovanou několik tisíc let. Nevím jak sice dokázala přemístit Prokletého i s jeho vězením sem, ale pomůže nám. Tímto černokněžníkem nakrmíme Prokletého.“

Zatímco kněží Agronu odnesli Aruna ven, Arcimág postupoval s Erinem dál. Za nimi táhla neviditelná síla svázaného Ugga. Občas odkryli past, vyhnuli se kouzlu a propastem, postupovali hlouběji a hlouběji do podzemí. Zelené světlo Akohasu dřív ucítili než uviděli. „V zeleném světle hledej Prokletého proroka, nakrm ho a zab. Za čistou zemi bojuj. Chyby dávných sprav.“ Opakoval Erin staré říkadlo.Arcimág se usmál a společně s Erinem vstoupili do místnosti, kde byl zdroj zeleného záření.Ugga táhli za sebou.

Uprostřed místnosti byla klec. Jemné tyče vypadali, že by neudrželi ani obyčejného medvěda. Při bližším zkoumání se ovšem jejich barva zdála temně černá a vynikly symboly vyryté dávnými zaříkávači. Modrý lesk dával tušit, že tahle práce byla velmi náročná a neplatilo se za ni zlatem, ale životy. Ve středu klece ležel zdroj světla. Velký zelený krystal plál jako v dobách dávno minulých. Prokletý ho zvedl. Jeho postava podobná lidské, se koupala v zelené záři . Erin si pomyslel, že kdyby byl člověkem, byl by Prokletý překrásná žena. Dlouhé Stříbrné vlasy padali na ramena a temně černé oči hltavě vtahovali zelené světlo. Andělsky krásný obličej s výrazem nekonečného klidu kontrastoval s tmavým,  rudým brněním, na němž někdo vyobrazil symboly těch nejhorších zvěrstev. Arcimág chytl Ugga a hodil ho na klec. Nikomu nepřál takovou smrt. I té zombie mu bylo líto. Ugg dopadl na klec a Prokletý se na něj vrhl. Tyče ho pálili, jejich dotek mu způsoboval obrovskou bolest, ale jeho hlad byl větší.  Ugg vytřeštil pohled a zmizel v záplavě zeleného světla. Mágové stáli před klecí a čekali. Oba začali zaříkávat. Prokletý se vztyčil a jeho řev prostupoval celým podzemním komplexem.  Oběma rukama sáhl na klec a za řevu z ukrutné bolesti vylomil první tyč. Druhá následovala.  Vyrazil z klece a stál v tváří tvář Erinovi. Vrhl se po něm. Erin mávl rukou a zmizel. Objevil se o několik metrů dál. Prokletý narazil do zdi. Teprve teď si všiml Arcimága. A zaváhal. Pohledy těch dvou se setkali. Arcimág se usmál. A prokletý začal hořet modrým plamenem.  Natáhnul hořící pařát, narazil však na neviditelnou bariéru. Otočil se a skočil na Erina. V půlce skoku vrazil do neviditelné zdi. Zvedl se a modrý plamen cítil stále víc a víc. Otočil se a chtěl utéci mágům z dohledu. I tady však narazil. Byl v pasti. Erin i Arcimág zvedli ruce  a pomalu sunuli Prokletého za mříže. Modrý oheň nedovolil jeho síle vystoupit na povrch. O to víc ho užírala zevnitř. Prokletý byl v kleci a Erin zasadil zpět tyče. A prokletý zařval naposledy. Jeho tělo se rozpadlo v prach a modrý oheň zničil každou jeho částečku. Ze zatuchlého vzduchu se zrodil vítr a přemístil všechen pach do klece. Erin nasadil zpět tyče a s Arcimágem vyšli ven z komplexu.  Radní již čekali. Erin se poklonil a všichni zmizeli. Na zemi, v záplavě barevných kvítků, leželi Arun a Adriana. Spali. Erin vykonal rituál a zařídil, aby nikdo nenašel tohle prokleté místo.