Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePOPELEČNÍ STŘEDA
Autor
inari
Památce mého přítele, který tragicky zemřel na popeleční středu, 5.3.2003.
5. 5. 2003 - Špatné počasí a hustá mlha byly dnes příčinou mnoha nehod. Při jedně z nich tragicky zahynul sedmnáctiletý hoch. Také řidič vozidla byl těžce zraněn a byl převezen v bezvědomí do nemocnice.
Automobil dostal na zledovatělé vozovce smyk. Řiciči se nepodařilo udržet auto na silnici, vjel do protisměru, kde se srazil s dalším vo
zidlem. Poté se ocitlo auto v lese, kde se zaklínilo mezi stromy.Pasažéři druhého vozidla vyvázli s lehčími zraněními, avšak mladý student nehodu i přes rychlý zásah lékařů nepřežil.
Patriku, rychle! Musíš ho dostat z toho auta! Sakra, dobře to nevypadá. Spánkovou kost má roztříštěnou…pomyslel jsem si. “ Nůžky na plech! Přineste nůžky na plech!” Nesnáším zvuk stříhání plechu. Připomíná mi lámání kostí.
“Dobrý, už ho máme venku! Honem nosítka!”
“Jak je na tom s pulzem?”
“ Pulz nehmatný! Nedýchá ani!”
“ Resustitovat!”
A rychle přikládám ledové železné ruce. Nechávám nabíjet elektody a přiložím je na rozhalený hrudník.
“ Raz, dva, tři, nabito!” ozývá se.
Zvuk, který je styšet, je ale pořád stejný. Táhlý, monotónní. Podivně definitivní. Konec. Smrt
…
Střapaté praménky kaštanových vlasů. Krev. Temně rudé potůčky mi stékají po bledá tváři. Slunce se v ní zrcadlilo ještě před chvilkou. Ale teď? Oči, kterými jsem se před minutou smám a vesele jimi flirtoval s okolní krajinou, ustrnuly. Upřeně hledím svým skelným pohledem do neznáma. Ze rtů, tak jemně tvarovaných srdcí, mi utekl letmý úsměv. Z pootevřených úst zejí bílé zuby spoutané rovnátky jako holubice uvězněné v kleci. Jenom tyhle dráty, tohle chabé, děravé vězení, brání mé duši v letu.
Propoušt
ím ji. A duše s posledním vzdechem mizí v dáli. Zatímco moje tělo je zaklíněno v zmačkané skořápce auta. Zůstává osamoceno. Jsem kus masa, kostí. Hmota bez života.Záře světel. Pronikavá siréna. Záchranáři. Vyprošťují mé pozemské nic. Vyproš´tují mě ze spárů železného satana. Na vratká nosítka mě položí a snaží se přivolat zpět mou duši. A duše, chmýří z labutího děcka, si poletuje nad mou hlavou. Naposledy mě pohladí. Polaská na strnulých bledých líčkách a zmizí v nenávratnu.
Neviditelný lehký padáček umřelé pampelišky stírá slzy mně, duši, která musela opustit svou naději a budoucnost. Své tělo. Ač bylo zranitelnou tenkou skořápkou, křehkou porcelánovou vázou bytí, bylo mi domovem. Hedvábnou nitkou, která měla usnovat síť života a osudu. Vláknem, k
teré se pne jako úponky břečťanu k nebesům. Cesta není bez překážek. Je plná kamení, trnů a zákrutů. A ocitáš se co chvíli v klubku pocitů, snů a přání.Když někdo chce rozplést tzhle motanici a vysvobodit mladý výhonek, může se stát, že jej přetrhne. A stvol života se navázat nedá.
A já, duše, se tiše pomodlím ave. Naposledy vzlyknu nad svým údělem. Pak na křídlech myšlenek se vznesu do rajských luk. Tam obklopena ostatními dušemi, se mám veselit. Mohu? Ne. Místo, kde jsem mívala srdce, je plné žalosti. Žalosti nad sebou? Ne, nikoliv. Žalostí nad rozbolavěnými dušemi, které ještě bloudí tak hluboko pode mnou, na Zemi. Pláčou nade mnou. Nad přítelkyní, kterou ztratili. Pláčou nad mými nenaplněnými sny, nad mou nezdolatelnou silou mládí, nad odhodláním post
avit se proti všem. Proti všem, i proti osudu. Ale osud se oklamat nedá. Je napsán na tenkém pergamenu tajným písmem. Písmem, jehož znaky jsou nám tajemstvím. Záhadou, kterou zoufale toužíme rozluštit. Leč nahé pravdy se bojíme.
Viděl jsem už hodně vraků aut, motorek a bezvládně ležících těl. Je to má práce. Zachraňovat je. Nejhorší je pohled na ubohá tělíčka dětí. Hrdlo se mi vždycky sevře, když spatřím jejich andělskou tvářičku. Pocítím hlubokou prázdnotu, která mě mučí. Cítím nicotu, poušť, co se vypr
ahle šíří nitrem. A hledám smysl světa.Pokaždé mě napadá: co kdyby to mrtvé dítě bylo mým. Mým, milovaným, třeba jediným synem či dcerkou. Co bych si počal? Nezbláznil bych se bolestí? Nezabila by mě ta proklatá stvůra jménem žal? Ztratit své dítě! Své dítě! Brečím, když rodiče pochovávají své děti…
Za posledních několik hodin jsem zestárla snad o věčnost. Zda-li bys poznal ve ztraných rysech obličeje svou matku! Tváře se mi propadly bolem. Ze rtů se vytratila barva. Vlasy mi protkal osud stříbrem. A stříbro, stříbro mi padá z očí. A s každou jeho kapkou je mě méně. Číše naděje jsem. Číše, kterou poryv osudu zvrhl a rozlila se.
Umřela naděje. A můj život umřel spolu sní. Ó smrti, ty krásná utěšitelko trpících! Vem si mě s sebou
do svého království! Do království zapomnění. Do paláce štěstí, ve kterém se všichni jednou sejdeme! Ó přijď, ty tajemná cesto! Jak málo stačí a ochutnám tvou sladkost. Jen jediný doušek jedu. Jedu, co je dostatečně silný, aby mě spojil s mým synem. Omamného vína doušek!Smrti, dív
ko s medovým hlasem, jak nespravedlivá jsi! Každému vyměřila jsi jinak dlouhou nit žití. Proč, se tě ptám. Durdíš se, že tě viním neprávem? Kdo za to může? Bůh, díš. Vždyť Bůh je přece spravedlivý. Spravedlivý. Ach, kdo je spravedlivý! Trestá nevinné, loty ne. Proč zemřel můj syn? Mladý, čistý byl. Proč sis ho k sobě vzal? Z rozmaru? My lidé, nejsme jsen tvými figurkami, se kterými si rád hraješ? Či náš trestáš za naše hříchy? Za hříchy, které bys nám měl odpouštět?
Žiji. Přežil jsem. Ležím na nemocničním lůžku. Hlavu mám obvázanou. Div se mi bolestí nerozkočí. Žíly na rukou mám rozpíchané od infuzí. Nemohu se pohnout. Ale žiji! Žiji!
Nohy necítím. Jsou zlomené pod koleny. Jsem malátný. Únava. Obrovská tíživá únava. Bolest. Výčitky. Slzy lítosti.
Zab
il jsem. Zabil jsem člověka. Zabil jsem život.
Hrávali jsme spolu fotbal, viď? Tys mi vždycky přihrál a já už pak jen vymetl branku soupeře. Byli jsme sehraná dvojka. Ty a já. Ty.
Proč ty? Proč jsi musel umřít? Vždyť
na světě je tolik grázlů!Nejvíc mě štvou lidi! Kdybys tušil, jak zvědaví jsou. Všichni se vyptávají. Když zjistí nějakou novinku, volají tu nešťastnou zprávu jiným. Pak jdou lhostejně do kina. Jako kdyby se nic nestalo. Ovšem večer se vzrušením usednou k televizi. Chtějí vidět ty hrůzostraš
né záběry. ..Já je znám. Mohl bych jim je vylíčit. Mlčím ale. Nechci. Nevím, jaké mrazivé nutkání mě vyhnalo z autobusu za tebou. Za tebou k místu, kde se se mnou chtěla tvá duše naposledy rozloučit.
Ach, Honzo!
Není Boha!
Nevěřím už na, tebe Bože! A rouhám se ti:
Pod ochranu Satana se utíkám!
Prosbami mými nepohrdni
a od všech nebezpečenství
chvysvoboď mě vždycky, ó
milosrdný Satane.