NETYPICKY NA LYŽÍCH-2

Mé nepříliš povedené lyžování mě nikterak neodradilo a tak jsem si to zase zrána namířil ke sjezdovce. U vleku byla dost velká fronta čekajících lyžařů. A proto jsem se snažil  nenápadným plazením předbíhat. Moc se to nezdařilo poté, co jsem pár čekajícím lyžařům podrazil nohy. Následovalo dost velké množství nadávek na mou adresu. Nevím, kolik lyžařů mě přetáhlo hůlkami a tak jsem se raději skryl v nedalekém lese.

„Předbíhání už není v módě. Stačí si počkat na prázdnou kotvu. Vždycky někdo spadne cestou nahoru a přinejhorším se někomu pomůže,“ oslovil mě nějaký muž, který se prodíral okrajem lesa,  u něhož jezdil onen vlek. Já jsem ho následoval a brzo mně neuniklo, že na okraji lesa číhá více lyžařů. Tu a tam se někdo dočkal a zmocnil se prázdné kotvy.

  Přikrčen za velkým stromem jsem čekal na vhodný okamžik. Když uplynula delší doba a stále nebyla žádná kotva prázdná, bylo mi jasné, že budu muset něco podniknout. Náhle se však objevila prázdná kotva. Hned jsem se na ní vrhl, ale nebyl jsem jediný zájemce. Kotva se stala předmětem souboje. Protivník měl navrch.

  Raději jsem zvolil ústup zpět na okraj lesa a měl jsem pocit, že se mi kolem hlavy točí svatí na lyžích. Když se mi vše v hlavě srovnalo, tak mě napadlo, jak se zmocnit kotvy. Nasadil jsem si na hlavu o kus dále válející se kastrol. Větve a ještě pár dalších věcí jsem si dal na sebe. A mé snažení nebylo marné.

  Po vybafnutí na jednoho lyžaře se ten dotyčný lekl a kotva byla náhle prázdná. Vrhl jsem se na ni jako dravec na kořist. Po naskočení  se ale kotva povážlivě rozkývala do stran. Po chvíli mi došlo, že se nacházím v poloze pololežmé a kotva mě táhne za sebou. Ti, co jeli na kotvách za mnou, mě užasle sledovali. V takové poloze, v jaké jsem se nacházel, mi to moc nevyhovovalo. Proto  jsem se snažil přitáhnout na kotvu. To se zdařilo a za okamžik jsem po kotvě šplhal až na její konec. K mému překvapení jsem náhle visel na horní části vleku a kotva se vzdalovala.

„To nevypadá dobře,“ pomyslel jsem při pohledu na blížící se kotvu, na níž seděl lyžař a měl vytřeštěné očí.

„Okamžitě seskočte!“ vykřikl. A já ho poslechl.

  Následoval dopad na tyč kotvy. Lyžař ztratil rovnováhu, ale křečovitě se držel dál. Pak někde něco zakřupalo. Vzápětí jsem v rukách svíral kotvu. Ten, co na ní předtím jel, odpadl a kutálel se dolů. Brzo bylo k vidění i několik dalších, co náhle na vleku nejelo. Mně se podařilo udržet na lyžích rovnováhu, načež jsem vjel na sjezdovku, která byla dost plná sjíždějících lyžařů.

  Vrávoravě jsem sjezdovku také začal sjíždět a to i s kotvou v rukách. Mé vzezření způsobilo rozruch. Nebylo v mých silách se všem vyhýbat. Dost lyžařů díky mne spadlo.

  Náhle se přede mnou objevilo něco, co připomínalo skokánek. Najetí se mi podařilo, ale pak následovala ztráta orientace. Zdálo se mi, že jsem ve vzduchu udělal několik podivných pohybů. Soustředil jsem se zcela na dopad. Bohužel se moc nepovedl. Koruna nízké borovice nebyla zrovna moc ideálním místem. Pevně jsem se  zachytil. Celá horní část stromku se pojednou začala naklánět k zemi.

„Ještě že je sníh. Aspoň si nenatluču,“ řekl jsem si. Koruna stromku se nahnula až skoro k zemi. Ale pak se vymrštila, načež pro mne nastalo katapultování.

  Let sice netrval dlouho, ale přesto dost lidí můj let zaregistrovalo a bylo poněkud vyděšeno.

„Podívejte, nějakej skokan při skákání z můstku ztratil orientaci.“

„To bude nějaká reklamní figurína. Je nějak divně oblečená.“

„Ale vypadá jako živá.“

  Nevím, co dál o mně bylo řečeno, protože se přiblížilo místo mého dalšího dopadu. Bylo to dost tvrdé přistání. Nějaký muž byl zaražen hlavou v závěji sněhu a hlasitě nadával. Já svíral v rukách něčeho konec. Z druhého konce stříkal umělý sníh. Letmý pohled mi prozradil, že stříkající sníh dopadá na sjezdovku, která je plná lyžařů. Brzo byla sjezdovka plná nadávajících bílých postav. Ani nebyl čas se jim moc omlouvat a tak jsem za chvíli prchal před velkým množstvím bílých naštvaných lyžařů.